Ale co kdyby tu existovali specializované integrační sociální podniky zaměstnávající právě české paralympioniky, kteří pak v určité části roku podstoupí přípravu na velké závody a potom odcestují reprezentovat na mistrovství Evropy, světa či na paralympiádu? Podle Jana Povýšila je to jedna z cest. Sám neměl nikdy potíž sehnat zaměstnání. Jeho obličej je totiž tak známý, že měl mnohdy i štěstí a nabídky k němu létaly. A co víc, pracoval převážně jako jeden z mála hendikepovaných ve společnosti mezi zdravými.
Když vás tak poslouchám, v podstatě jste pracoval jen v běžných firmách.
No jasně. Proč bych měl vlastně dělat v „nezdravé” firmě? Samozřejmě jsem spolupracoval například s Kontem Bariéry nebo Nadací cystické fibrózy, kde jsem s pár věcmi pomáhal a občas se tak nechám najmout. Já tomu říkám externí kreativní poradce, zní to strašně, ale je to takové pojmenování toho, co já dělám a baví mě to. Vždycky, ať už to je cokoliv, třeba i Paraple, kde šéfuje ragbista David Lukeš, který je sám na vozíku a dělá mi kapitána a trenéra, vnímám jako že je to běžná funkční firma, co si mě nějakým způsobem najme, nebo spolupracujeme. Dělával jsem pro firmy, které měly blízko ke sportu, to bylo hlavní, a proto jsem se dostal na nejvíc míst, nebo mě tam někdo znal.
Pojmem zdravá firma myslím podnik, kde dělají hlavně fyzicky zdraví lidé.
Jasně, rozumím. Ale rovnou říkám, že jednu dobu jsem měl takový náběh, že půjdu dělat do chráněné dílny, protože už jsem nevěděl co dělat. Byl jsem totiž mimo sport, měl jsem nedostatek peněz a roli hrály další okolnosti. Volal jsem tenkrát mé kamarádce, která dělala ve firmě vyrábějící nějaké peníze, ale rovnou mi řekla, ať tam ani nechodím. A když jsem se ptal proč, tak řekla, že bych chtěl minimálně dvacet tisíc a to mi rozhodně nedají. (smích) Takže člověk sonduje a spíš si najde práci, když se mu někdo ozve, nebo mu řekne, ať jde spolupracovat na nějakém projektu.
„Proč by nemohl na burze fungovat nějaký broker na vozíku. Může to vyznít i trochu směšně, ale já si umím představit, že by tam klidně mohl pracovat i slepý broker. Bude to mít on-line, zařízení mu to bude číst, on bude mít sluchátka, tak proč by tam takový člověk nemohl pracovat.”
Spoustě postiženým se ovšem nenaskytne snová příležitost, že by mohli pracovat v běžné firmě.
Ale klidně by mohla, jenže řada podniků o tom ani neuvažuje tímto způsobem. Vím, že třeba Pražské služby na to také nebyly připravené, když jsem s nimi začal spolupracovat. Dělaly tehdy architektonickou úpravu hlavní budovy a díky tomu, že tam o mně věděli, znali mě, tak mě poprosili, abych jim poradil, jak udělat záchody, kuchyňku a další základní věci a díky tomu si na mě vzpomněli, když potřebovali někým „zaplácnout” pracovní místo. Vlastně mi to nabídli, řekli, ať jdu a budu to moci dělat on-line a my ti tím vrátíme naši spolupráci. Mám ovšem obrovskou výhodu, že se o mně ví a sport jen podpoří to, když si mě chce někdo najmout, nebo mě zaměstnat či nějak podpořit.
Integrační sociální podniky do budoucna by měly vracet lidi do společnosti.
A tak by měla fungovat i standardní firma. Vždyť proč by nemohl na burze fungovat nějaký broker (pozn.: makléř) na vozíku. Může to vyznít i trochu směšně, ale já si umím představit, že by tam klidně mohl pracovat i slepý broker. Bude to mít on-line, zařízení mu to bude číst, on bude mít sluchátka, tak proč by tam takový člověk nemohl pracovat. Dokonce vím, že v Německu funguje autoservis a on sám opravuje velké motory. Má upravený vozík i autoservis a normálně pracuje. Nebo jsou řidiči kamionů, kteří jsou na vozíku a normálně jezdí. Šéf firmy takhle nechal zhotovit plošinu pro zaměstnance, kterému se stal úraz v práci a stál o jeho opětovné zaměstnání. Nechal jen upravit auto a ten člověk pro něj dál jezdí. Vždycky se dá najít nějaká cesta, jak se můžete zpátky začlenit. Je to o lidech a šéfech, kterým kolikrát nedochází, že ten člověk pro ně může být strašně důležitý. Jsou i zkušenosti z Anglie, kde je zaměstnávání OZP úplně normální. V kójích takhle sedí třeba třicet lidí a z nich je třeba pět na vozíku, nebo mají jiné hendikepy. A běžně spolu chodí do práce, na obědy, na pivo a fungují. U nás to běžné ještě úplně není, ale vzhledem k tomu, ke kolika firmám jsem se dostal, tak vím, že už o tom přemýšlejí a říkají - hele, nevíš o někom s hendikepem? Protože je to pro ně zajímavé i z finančního hlediska, protože ušetří na daních, což je třeba obrovská podpora i od státu. Když má víc jak dvacet pět zaměstnanců, tak musí zaměstnat i lidi s hendikepem. A já říkám - proč byste takové lidi nemohli běžně používat a proč je máte zaměstnané jen naoko?
A jakou odpověď slýcháte?
Protože je chceme podpořit. Ale na to zase argumentuji, že na to vám každý kašle. Tady máte třeba dvoupatrový barák, dole je přízemí, máte tam kancelář, tak proč tam nedáte počítač a bude tam pracovat. Mohou tam být další dva až tři lidé a proč by to nešlo! Najednou i firmy zjistí, že tým jim začíná fungovat úplně jinak, protože tam mají někoho - teď to řeknu trochu hnusně - o koho se mohou starat. Nebo zjistí, že ten člověk se vlastně stará o ně.
Vážně?
Občas mi někdo napíše, že potřebuje naučit plavat. Běžně to nedělám, protože jsem hrozně netrpělivý. (úsměv) Ale občas se prostě u mě někdo učí. Když máte dost zkušeností, není těžké to jako hendikepovaný naučit i zdravého člověka. Lidé pak zjistí, že to funguje. Maraton okolo České republiky na 111 hodin a dva tisíce kilometrů se pojede teď a propojuje zdravé a hendikepované. A ve firmách zjistí, že tam mají hendikepovaného člověka a napadne je přihlásit se a udělat z toho teambuilding, objedou si s ním republiku, když oni jedou na kolech a on na handbiku a jedou dohromady. Takhle to může krásně fungovat. Víte, přednášel jsem pro velkou farmaceutickou firmu a ptal jsem se, proč by u nich nemohl pracovat jako prodejce někdo s hendikepem. Občas jim nedochází, že ty lidi vůbec mohou zaměstnat. Spolupracoval jsem i se Srdcerváči, kteří dokázali skvěle lobbovat za takové zaměstnávání a dobře to dělali třeba v případě Českomoravské spořitelny. Přece i tam by mohl dělat hendikepovaný bankéř za přepážkou. Viděl jsem nádherný příklad v Mexiku. Byli jsme před odletem na letišti a kontrolu bagáže dělali čtyři kluci na vozíku. Fakt! Vždyť mohou sedět v té kukani, nebo u pásu, který je pro nás vozíčkáře ideální, neboť je vysoký. Není to samozřejmě práce pro každého, ale vždyť i tady v Praze na Letišti Václava Havla by někdo takový mohl být.
„HR špatně hledají lidi, kohokoliv. Když bude mít trochu předsudky, bude to problém a neuvědomí si, že odmítli vlastně skvělého člověka i pracanta. Vezmou raději někoho, kdo neumí nic a musejí ho ještě třeba dva roky zaučovat.”
Třeba je to proto, že jsou tu vůči hendikepovaným pořád předsudky ještě z dob minulého režimu?
Možná ještě trochu jo, protože hendikep by přece neměl být tak moc vidět, nebo si maličko hrajeme na to, že buď jsou postižení lidé hrdinové, nebo chudáčci a není nic mezitím. Tak nás tady berou. Přitom to přece může být jinak úplně normální člověk s rodinou, který chodí běžně do práce a vydělává peníze jako nějaký tramvaják.
Dal jste skvělé příklady ze zahraničí ohledně zaměstnávání hendikepovaných. To je určitě jen zlomek těch, kterým to vyšlo. Proč mají hendikepovaní takový problém sehnat job na volném trhu práce?
Možná proto, že na to sami třeba ani nemají koule. Zní to hnusně, ale oni se nejspíš bojí toho, co jim ta firma řekne. Proto si vyhledávají hlavně bezbariérové pozice. A napadá mě také to, že si třeba práci v běžné firmě hledat neumí. Dnes je velká poptávka po softwarových inženýrech, vývojářích softwaru a hardwaru a tam je základní respekt už ve školství. Hodně lidí s vrozenými hendikepy třeba nemá ani velkou šanci projít na vysokou školu, bohužel. České školství v tom není možná úplně správně nastavené. Na druhou stranu existují i příklady, že to jde, ale není to pro všechny. Ovšem spoustu věcí se můžete naučit sám, i když třeba já se programování těžko naučím, protože tomu nerozumím. Pro mě je to absolutně španělská vesnice, ale mám spoustu známých, co se to naučili. Jde v tom hlavně o to, že sami nemáme někdy trpělivost, nebo odvahu říct si o tu práci. Je smutné i to, že když firma hledá nějaký typ člověka, může v sobě mít právě HR referent nějaké předsudky. To je to nejhorší. HR špatně hledají lidi, kohokoliv. Když bude mít trochu předsudky, bude to problém a neuvědomí si, že odmítli vlastně skvělého člověka i pracanta. Vezmou raději někoho, kdo neumí nic a musejí ho ještě třeba dva roky zaučovat.
Takže myslíte, že takovým firmám by se nechtělo pro OZP nic udělat?
Případně, kdyby mu měli upravit pracovní desku. Na to dnes přispívá Ministerstvo práce a sociálních věcí. Takže se dá zažádat, i když bude potřeba nějaká větší úprava. Pokud je třeba firma dvoupatrová, tak pomohou vybudovat výtah. Firma vám řekne, že to nemá přizpůsobené. Ale je to blábol. Člověk OZP, který tam jde na pohovor, by měl takové věci vyjmenovat mezi svými přednostmi a zdůraznit podniku, že je možné na tyto věci čerpat příspěvky. Zapomínáme na to. Vzpomněl jsem si na to, když jsem se bavil s jednou produkční firmou a chtěli tam i mě. Jasně jsem jim řekl, že mohou brát mnohé výhody a zažádat si o peníze na mě, na mé místo a na to prostředí. A přitom ještě stát bude přispívat na mé mzdové náklady a ještě budou mít daňové úlevy. To spousta lidí u výběrového řízení neřekne. Když se firma zeptá, tak jí potenciální zaměstnanec řekne co umí, ale už k tomu nedodá tyto výhody. Také přece můžu říct, vedle toho sportuji, jako firma pak můžeme jet někam na teambuilding a já tam mohu sportovat s vámi. Obecně se na vás budou dívat úplně jinak. Obecně je to ve světě úplně jinak. Když k vám přijede postižený, řeknou si podniky, že toho chtějí a toho potřebují. Na tu firmu potom ostatní koukají úplně jinak. Neříkají, že firma má nějakou sociální zodpovědnost, což u nás ještě tolik nefunguje, ale české podniky už jí nějak vnímají.
Mám raději slovo spirit.
Jo! To máte pravdu. Nemusím přece lidem pomáhat jen finančně, ale můžu je zaměstnat. Protože pro oba je to lepší. Proč bych někde složitě hledal grafika, když znám deset kluků, kteří to dělají na živnosťák, a neřekl jim, ať jdou dělat k nám na plný úvazek.
Jenže spousta firem se zbavuje povinnosti zaměstnávat hendikepované prostřednictvím náhradního plnění. Je to problém těch společností, nebo státu, že to dovolí?
Určitě obojí. Ta firma neví, proč by to neměla dělat, když to zákon umožňuje. Proč by měla někoho zaměstnávat, když se z této povinnosti může vykoupit, že. Na druhou stranu by měla dobrý pocit, ale zase ne každý člověk je zaměstnatelný. Náhradní plnění je každopádně skvělá podpora pro chráněnou dílnu. Ale také je potřeba říct, že takhle stát podporoval některé chráněné dílny, které ani neexistovaly. To je zase jeho problém, nebudeme to brát do detailů. Každopádně chápu náhradní plnění jako řešení ve chvíli, kdy máte na trhu firmu věnující se specifické činnosti, kterou hendikepovaný dělat nemůže. Třeba svářeči. Dobře, řeknete, že může dělat třeba účetního v takové firmě, ale třeba už účetního mají a nechtějí nabírat. Je dobré, když taková firma naváže větší spolupráci s chráněnou dílnou. A možná z toho vzejde i nějaká práce pro tuto svářecí firmu, když v tomto sociálním podniku například padá střecha. Taková reciprocita tam může být. Takový model, kdy se firmy vykupují a zároveň dávají práci chráněným dílnám, je super a není to nic špatného. Naopak to spoustě lidem dá docela slušný pocit důležitosti.
Vy byste si každopádně přál být sportovcem na plný úvazek, že.
(rozesměje se a pomrkává)
Umíte si jako vrcholový sportovec představit model integračního sociálního podniku zaměstnávající výhradně paralympioniky, který dá jistotu?
Může to být cesta, jak přemluvit stát, aby dával víc peněz na vrcholový paralympijský sport tím, že si Ministerstvo práce a sociálních věcí vytvoří svůj vlastní malinký paralympijský sportovní resort. Na druhou stranu je to trošku škoda, protože skvěle může fungovat něco jako integrace, neboť už jsou tři ministerstva, která pod sebou mají paralympioniky - a to je školství, vnitro a obrana. Trošku nevidím důvod, proč bychom jako paralympionici nemohli být pod resortem obrany jako externí instruktoři, to stejné platí pro vnitro. Dokonce bychom mohli klidně působit přímo jako zaměstnanci Vysokoškolského sportovního centra při MŠMT (VSC). Co se týká nějaké integrace v rámci těchto tří resortů, je nutné, aby vůbec paralympioniky dokázali přijímat jako své zaměstnance. Teď to bohužel nefunguje, protože Český paralympijský výbor bohužel nedokáže prolobbovat, aby nás víc zaměstnávali. Už jen to, že jsou paralympionici ve VSC, to zabralo jen hodinu času. To vím velmi přesně, protože jsem to tehdy domlouval já.
„Dejme si příklad s lyžaři. Vedení firmy ví, že mají sezonu v určitých měsících, potom zahájí i suchou přípravu a také volno a v této druhé, nezávodní fázi roku by se třeba věnovali vypisování evropských a státních grantů. Vytáhli by si dva až tři lyžaře, kteří by několikrát za týden chodili do kanceláře vypomáhat s psaním grantů.”
Opravdu?
Já vím, zní to fakt sebevědomě, ale je to celé vážně moje práce, protože jsem tehdy seděl půl hodiny s náměstkem ministra školství a dalších třicet minut s ministrem. Stačila jim hodina na to, aby dokázali pochopit, že je to jeden ze základních principů a do dvou měsíců bylo vytvořených deset až patnáct pracovních míst ve VSC přímo pro paralympioniky. Pokud se přijde na ministerstva s jasným systémem, o kterém řeknete, že chcete, aby fungoval určitým způsobem, a nabízíme za to, že paralympionici se potom za to budou stávat trenéry, pak to má smysl a stát by na to lépe slyšel. Ale když tam přijdete s tím, že chcete po státu prostě peníze, tak to nebude dobře fungovat. Když nemáte co nabídnout a funkční systém, neuspějete. Bylo by samozřejmě krásné, kdyby Český paralympijský výbor dokázal vygenerovat takové množství peněz, že by nás byl schopný zaměstnávat přímo. To by byla ideální cesta, která je podle mě celkem reálná, protože marketing by mohl fungovat trochu lépe a lépe prodávat sportovce i sport hendikepovaných jako takový. A zároveň by to byla spolupráce mezi soukromými a státními financemi, kdy se dá prolobbovat, aby stát přispíval na platy paralympioniků. Vždy by se dala nějaká cesta najít, doufám, že se nám podaří takovou spolupráci nastavit, ale nebude to hned a určitě ne za měsíc. Ovšem může se stát spousta věcí a MŠMT jako zašťiťovatel VSC může přijít s tím, že dostalo nějaké peníze navíc a chce je použít na zaměstnání dvaceti paralympioniků navíc. Mohlo by také přijít na MPSV a říci: My tu zaměstnáváme lidi s hendikepem, přispějte nám na to také. To už je meziresortní domluva a já myslím, že je mnohem lepší, když se domluví i ministerstva mezi sebou, než kdybychom tam pendlovali mezi nimi.
A co to integrační zaměstnávání sportovců ve speciálním podniku?
Jasně, to si dokážu představit! Ideální by bylo právě zaměstnávání přes paralympijský výbor. Šlo by to i tak, že by měl pod sebou nějakou svou firmu, která by takto fungovala. Proč ne?! Musel by se o to někdo postarat a vyřídit to administrativně.
Nemyslíme tím ovšem to, abyste byli sportovci na full-time, ale zaměstnali by vás například jako marketingové poradce.
To je ovšem skvělá cesta a vezměte si, že by to dobře fungovalo i jako vzdělávání sportovců. Každopádně by podle tohoto způsobu byli sportovci placení nejen za to, že sportují, ale také podle dalších kritérií. Dejme si příklad s lyžaři. Vedení firmy ví, že mají sezonu v určitých měsících, potom zahájí i suchou přípravu a také volno a v této druhé, nezávodní fázi roku by se třeba věnovali vypisování evropských a státních grantů. Vytáhli by si dva až tři lyžaře, kteří by několikrát za týden chodili do kanceláře vypomáhat s psaním grantů. Díky tomu se to sami naučí a mohou to použít v budoucnu. Nebo třeba sledge hokejisté.
Jak byste si to představoval v jejich případě?
Víte, že na podzim trénují a v zimě hrají velké zápasy, ale v určité době najdou také volné termíny, v nichž budou vykonávat například školení pro trenéry. Kdo chce být trenér, přihlásí se, odchodí si třeba druhou trenérskou třídu, které jim vedení firmy zprostředkuje. Potom budou na žádost firmy dělat trenéry pro další sledge hokejisty. Krásně to může fungovat. A šlo by to ještě dál.
Povídejte tedy.
Nevím, kolik z nás fotí, ale i jako profi fotografové bychom mohli fungovat. Dejme si můj příklad. Když mám občas volné víkendy, tak je někde nějaký turnaj, zvedl bych telefon a už by mi diktoval - máš odplaváno, máš nějakou povinnost, potřebuji, abys byl v sobotu na určitém místě, a budeš mít za to přesně dané peníze. A neměl bych s tím vůbec problém. Vždyť ve Finsku takto fungují hokejisté.
Popište jejich model.
Pokud jsou pod profesionální smlouvou a hrají za nějaký klub, mají nařízeno, že do určitého věku musejí studovat vysokou školu. Nad určitou hranici mají také povinnosti, ale tam přesně nevím, jestli musí vykonávat zaměstnání, nebo se věnovat nadační činnosti. Chtějí prostě, aby z těchto lidí vytvářeli nejen hráče, ale také platné členy společnosti. Stejně tak pěkným modelem by to mohlo fungovat u nás pod Českým paralympijským výborem. Neříkám, že teď máme spoustu volného času, protože řada z nás má vedle toho ještě zaměstnání, ale kdybychom tento „vedlejšák” neměli, mohli bychom se věnovat tomu, co umíme, by bylo ku prospěchu věci.
Dobře a jak se mají tedy paralympionici v zahraničí?
Všechno mají většinou vázané na výsledky a výkonnost, ale finance jsou zase úplně jiné. Třeba v anglickém systému to také má nějaké své mouchy, ale ti kluci nemusejí třeba celý rok řešit ani libru. A všechno mají zaplacené, protože jsou full-time sportovci. Ale má to i obrovskou nevýhodu. Jejich nejlepší maratonec David Weir v 35 letech musel skončit jako paralympionik a opustil jejich systém, protože pro ně byl už moc starý. Tam oni mají deadline. Trochu to chápu, protože tamní svaz tím zase dělá místo pro mladé. Tlačí tam na výkonnost a mají za to, že starší závodníci už nemůžou být tak rychlí, i když je to trochu nefér. Věřím, že v Čechách bychom si podobný systém dokázali nastavit. V Anglii je to, jak jsme ukázali, občas dost kruté. A v několika málo případech se tam stane, že po roce skončíte, vyjdete ze systému a není co dál. I když zase nastupuje role státu, díky kterému máte jako zasloužilý paralympionik trochu lepší podmínky, protože jste mu něco vrátili. Ale spousta tamních hendikepovaných sportovců odchází do běžného zaměstnání, protože když jste tam jednou paralympionikem, máte uznání ze všech koutů. Anglická populace na to velmi dobře slyší, jsou rádi, když jste byl na paralympiádě a velmi ochotně potom takového člověka zaměstnají. Být paralympionikem je tam takovou výsadou.
Budou na tom někdy Češi stejně?
Začíná to tady být lepší, kromě podpory státu, která ještě není tak výrazná, jak by mohla být.
Předpokládám však, že to je o diskusi s vlivnými lidmi ve státním aparátu.
(úsměv) To sice ano, ale teď s nimi nemá kdo diskutovat. Čekáme, až se to celé změní a diskuse začne.
