Po jízdě na skluzavce si nepamatoval šum vody, ale zůstal v černočerné tmě. V klinické smrti zažil ticho a nejspíš potkal Boha, který jej seslal zpátky na zem. Přisoudil mu však život bez funkčních nohou. Když se po nějaké době probudil, ležel v nemocničním pokoji a rychle zjistil, že ho nohy neposlouchají. Ten nahoře mu zato dal výměnou jiný dar.
Dar žít, fotit dechberoucí snímky atletů zdravých i postižených, být zase národním sportovcem a šiřitelem pozitivní motivace mezi hendikepovanými lidmi. Tím pro něj začal druhý život, který je prý stejně dobrý jako ten normální. Zvykl si na něj a dnes vypráví mimo jiné také o tom, jak ho rodiče osobitým způsobem vychovávali z chlapce až k samostatnému muži, co si sám vše obstará.
Je dobře známo, že jste si úraz přivodil v patnácti letech na tobogánu…
(přeruší) … On to vlastně nebyl ani tobogán, ale jakási kulatá skluzavka ve vodním parku. Znal jsem ji už rok předtím, věděl jsem, jak to všechno funguje a pak se stala někde chyba. Buď jsem někde blbě sklouzl, nebo spadl. Přesně to nevím. Každopádně jsem skončil pod vodou, na dně vody se zlomeným šestým krčním obratlem. Potom jsem tak nějak zůstal pod vodou, „užil” jsem si klinickou smrt, což bylo velmi záživné. Bylo to naštěstí bezbolestné, ale už nikdy bych to zažít nechtěl. Vím, že na druhé straně nic není, vlastně akorát klid a ticho.
Vy si ten stav i pamatujete?
Pamatuji si to úplně celé, od okamžiku, kdy jsem skončil na dně. Ještě jsem se dokázal jednou nadechnout, vyndal jsem ještě ruku z vody. A pak si člověk uvědomí, že dál už to prostě nejde, tak se nadechnete vody a nastává konečná. Fakt „super” pocit. To chvilkové trápení, než se nadechnete vody, není příjemné, ale umřít pod vodou není špatné. Není to tak hrozné. Než si uvědomit, že už to nejde, přichází smíření, že se nedá nic dělat. A potom to přijde. Někomu se to dělá trochu hůř, ale i lidem, kteří se nevzdávají a bojují, to přepne a řeknou si: Tak už se vážně nedá nic dělat.
„Trvali na tom, že mě musejí hned operovat, což se ukázala jako zásadní chyba, protože po převozu do Čech jsme po několika dnech zjistili, že zkušenost s italským zdravotnictvím byla tristní.”
Očividně jste to nevzdal a někdo vás tady na světě chtěl.
(úsměv) Už na mě vytahovali i takové ty seriálové scény z Pohotovosti, kdy vás najednou nahodí a vrátí zpátky. Naštěstí jsem jim naskočil už předtím, potom následovala klasika - převoz vrtulníkem do nemocnice v Itálii. Trvali na tom, že mě musejí hned operovat, což se ukázala jako zásadní chyba, protože po převozu do Čech jsme po několika dnech zjistili, že zkušenost s italským zdravotnictvím byla tristní.
Proč?
Protože mě tehdy šoupli na standardní oddělení a vůbec se o mě dál nestarali. V Česku ovšem pořád nevěděli, proč mám pořád jedenačtyřicítky teploty. Níže se to nedalo prostě srazit, nefungovala ani antibiotika. Od té chvíle jsem byl asi čtyřikrát na magnetické rezonanci, rentgenech a bůhví kde jinde, protože doktoři nevěděli, co se děje. Pan doktor Balík tehdy řekl: Tak ho tedy znovu otevřeme. Udělali to a zjistili, že italští lékaři mi v těle nechal půlku rozdrceného obratle. Nevyndali úlomky, nevyčistili to a půlka si tam jednoduše zůstala. Takže mi operované místo vyčistili, vyndali úlomky, dali mi tam titanové dlahy a potom už jsem dva měsíce ležel v nemocnici. Následovala rehabilitace v Kladrubech a už tehdy jsem tušil, že existuje něco jako paralympiáda, věděl jsem, že se dá jakkoliv plavat. Jedna z mých prvních myšlenek směřovala k tomu, jak se můžu vrátit ke sportu a přejít na plavání a k vodě. No a po roce jsem se vrátil do školy a k tréninku.
Jak jste vlastně žil v době před úrazem?
Žil jsem jenom sportem a školou. Bylo mi 15 a už pět let jsem hrál na reprezentační úrovni, protože jsem byl ve výběrech do 16 i 18 let pozemního hokeje. Víte, já si fakt umím vybrat sport. Jako v České republice hrát pozemní hokej, fakt geniální volba. (úsměv) Předtím jsem hrál vodní pólo. To je také opravdu „velký” český sport. (mluví ironicky) Takže si umím vážně vybrat populární sporty. V té době jsem vážně znal jen hřiště a školu. Zase si říkám, že čím dřív se úraz stane, tím míň se toho pro vás změní. Vlastně se mi to po rehabilitaci jen trochu otočilo a na místo hřiště jsem se prostě vrátil do vody. Na střední mě pak přijali v pohodě a můj život se vlastně moc nezměnil.
Takže jste si ani neprošel fází, kdy jste vůbec netušil, co budete dělat po úrazu?
Ne! Když je vám patnáct, je jasné, že si musíte dodělat školu a ideálně se chcete vrátit ke sportu, který jste provozoval. Samozřejmě, nemůžu hrát pozemní hokej, a tak jsem si vybral plavání, protože mě vždycky bavilo a měl jsem k němu hodně blízko.
„Jak máma, tak táta, dokázali být natolik přísní, že jsem se naučil dělat si vše sám od převlékání, obouvání bot a tak dále. Donutili mě dělat to sám, protože přece když to umějí jiní, tak já to budu umět také. Sport byl i pro ně ideální cesta k tomu, jak můžu být samostatný.”
V jednom rozhovoru jste dokonce řekl, že jste i díky rodičům neměl možnost se vůbec flákat.
(smích) To je pravda. Neměl jsem ani jinou možnost. Vzhledem k tomu, koho mám za rodiče, tak nemáte ani moc šancí. Mám naprosto úžasné rodiče a měl jsem na ně kliku. Jsou velmi benevolentní, vždycky jsem mohl dělat to, co jsem chtěl a potřeboval, ale vždycky jsem za to musel něco odvádět. Můj táta miluje lední hokej, proto jsem šel jako dítě na tenhle sport, potom jsem z něj utekl k pozemnímu hokeji. Ale pořád to byl sport a hlavně olympijský, takže pořád mohl doufat, že ze syna bude olympionik. Včetně bráchy a všech lidí okolo byly sport a škola na prvním místě. Jak máma, tak táta, dokázali být natolik přísní, že jsem se naučil dělat si vše sám od převlékání, obouvání bot a tak dále. Donutili mě dělat to sám, protože přece když to umějí jiní, tak já to budu umět také. Sport byl i pro ně ideální cesta k tomu, jak můžu být samostatný. Pochopitelně to bylo trochu sobecké v tom, že čím víc budu schopný postarat se sám o sebe, tím více oni mohou chodit do práce a vydělávat víc peněz, protože život na vozíku je vždycky o něco dražší a starání se o člověka s hendikepem je nákladné. Najednou jsem byl soběstačný a oni mohli chodit do práce. Na druhou stranu si myslím, že je to úplně správně. Rodiče nemají trávit dny jen tím, že se starají o své dítě s postižením. Pokud to dítě dokáže být samostatné, ať si zvládne být doma samo. Dá se to naučit.
A to jsem si ještě všiml, že také z auta vylézáte úplně sám.
Ono je to proto, že nemám nekompletní lézy C6. Proto jsem tak atypický. Když mě doktor nezná a přijdu k němu, považuje mě za klasického paraplegika. Ne, že by mi zůstaly funkční nohy, ale naučil jsem se s tím hendikepem pracovat. Existuje něco jako svalový spazmus a já je mám opravdu hodně velké. Díky tomu, že jsem poznal několik skvělých fyzioterapeutů a naučili mě s tím trochu pracovat, tak si dokážu vozík vyndat z kufru. Vypadá to hrozně směšně, ale je to obrovská úleva, protože nemusím dávat vozík přes sebe a nezabírá to tolik místa. Jsem jim moc vděčný, že mě tohle naučili. Samozřejmě se mi občas stane, že mi spazmy povolí a prostě se zhroutím vedle auta, ale díky tomu jsem se naučil to základní - pohybovat se podél auta. Někdo říká, že je to trochu výhra… Asi to tak je, ale může za to fakt, že jsem tomu věnoval pár let tréninku a je navíc klika, že mi v nohách něco takového zůstalo.
Přitom najdeme spoustu lidí, kteří se ani k vozíku nedokáží dostat sami.
Jasně. Když třeba na paralympiádě vidím, kdo ještě dokáže sportovat a poradit si se vším možným, říkám si pro sebe: Ty vole, to jsi dopadl fakt ještě dobře. A opravdu jsem dopadl ve své podstatě fakt dobře!
Když jste mluvil o péči a snaze vašich rodičů, kteří toužili po vaší samostatnosti, je potřeba také říci, že spousta rodičů nechává své hendikepované děti doma. A nejsou nuceni jít do práce, zapojit se do společnosti. Co tomu říkáte?
To je hrozně těžká otázka v závislosti na tom, jak rodina vychází finančně. Kolikrát by lidé byli třeba samostatní, ale nemají kvalitní vozík a pro dítě nemají druhé nebo třetí auto, aby se mohlo postarat samo o sebe. I když vám samozřejmě stát dnes něco přispěje. Na druhou stranu je spousta chudých rodin, kde se mladý člověk naučil také fungovat, protože v tom prostředí nebylo něco, čemu se říká opičí láska. Může být sám za sebe do té míry, co mu postižení dovolí. Mám kamaráda, který je absolutně nesoběstačný, který potřebuje pomoci od rána do večera včetně oblékání, ale kromě těchto denních záležitostí vlastně nikoho nepotřebuje. Jinak si dokáže pomoci, má elektrický vozík a všechno si až na to oblečení vyřídí. Záleží opravdu na míře hendikepu, aby člověk mohl být soběstačný a do jisté míry samostatný, že si dokáže třeba vyjet na vyjížďku na vozíku. Rodiče by podle mě neměli pomáhat úplně se vším.
A jak by to tedy podle vás ideálně mohlo vypadat?
Rodiče by se měli naučit, že něco potomek umí a zvládá to sám. Jasně, přiznávám, že někdy mi rodiče také naloží vozík do auta, protože je to opruz a vědí, že to dělám dvacetkrát denně. Ale proč by mi měl někdo nakládat vozík dvacetkrát denně do auta, když si ho můžu naložit sám?!
To je ovšem o tom, že vy chcete.
A také o tom, že mě to někdo naučil a že mám být samostatný. Víte, ona ta pohodlnost a servis od rodičů, vlastně dnešním mladým lidem s hendikepem i trochu vyhovuje. To, že se o ně někdo pořád stará, mají někoho neustále za zadkem, a když si řeknou - potřebuji tohle a tamto. Přitom by to třeba sami v pohodě zvládli. Pokud jsou na tom fyzicky tak, že si to nepodají, pomoc tam je potřeba. Nemusí u toho mít pořád jen rodiče, dnes si můžete najmout asistenta, což je také otázka financí. Rodiče by si sami měli sobecky pro sebe říci: Proč bych byl pořád dítěti nebo mladému člověku za zadkem a se vším pomáhal, když mu mohu pořídit asistenta a já budu mít pro sebe půl dne volna. Naprosto sobecky si musejí oba dva rodiče umět udělat volno. Kdybych měl teď bydlet se svými rodiči, tak mě švihne, ale už definitivně! Stačí, když je občas vidím a to mám skvělé rodiče. Ono je pochopitelně hrozně těžké něco takového říkat rodiči s hendikepovaným dítětem. Když někdo mému bráchovi řekne, že by se o mě měl postarat, tak on řekne: Proč bych se staral, když se o sebe dokáže postarat sám. Je jasné, že když budu potřebovat něco vyvrtat ve výšce, tak ho požádám o pomoc. Ale i když si mám vyvrtat něco u země, tak raději volám bráchovi, protože jsem na to levej. (úsměv) Právě proto, že nejsem šikovný, ale ne proto, že bych to nezvládl. Jednoduše to chce nějaké sebeurčení a další věci. Třeba potom bude chtít člověk bydlet sám a zjistí, že to nejde, protože je závislý na svých rodičích. Rodiče by neměli mít opičí lásku a hendikepovaný by neměl vyžadovat neustálou pomoc.
„Na spinální péči v Anglii za vámi (po úrazu) přijdou a řeknou, že si můžete vybrat z portfólia několika sportů. Když si vyberete sport, tak my ti pomůžeme. Bohužel to u nás v Česku ještě tolik nefunguje a já bych byl rád, kdybychom to tu už měli. V Motole jsou tomu nakloněni.”
Tak to vezmeme z druhé strany. Takový člověk se musí sám chtít posunout a vy jste tu vůli měl.
To máte pravdu. Chtěl jsem chodit do školy a být samostatný. Co byste chtěl také od patnáctiletého kluka, přece nechcete mít rodiče pořád za zadkem. Čím dřív jsem mohl mít auto, hned v osmnácti, tak jsem si udělal řidičák. Přál jsem si být nezávislý a samostatný, i když občas s něčím potřebujete pomoci, třeba vytlačit na vozíku do kopce, to je prostě nutnost. Jenže já jsem měl skvělé spolužáky, kteří mi vždycky pomohli vyvést mě po těch třech schodech, co vedly do školy. Musíte chtít, musí tam být touha po co největší samostatnosti.
Vidíte problém právě v pohodlnosti mladých hendikepovaných lidí? Že nemají touhu studovat, vést vlastní život, najít si koníčky, přátelé a chtít se sebou něco dělat? Je to provázané také s menší mírou sebevědomí?
Naštěstí to teď hodně vymizelo. Potkávám lidí tohoto typu už hodně málo a většinou mají kliku, že už byli na rehabilitaci v Kladrubech, na spinálce v Motole, nebo v Liberci. Moje zkušenost je přímo z Motola.
Povídejte.
Už tam začínají s lidmi pracovat a říkají: Hele, jsi na tom právě takhle a nejspíš se ten stav dostane do této fáze. Proto bude dobré, aby sis zařídil bezbariérové bydlení a auto, abys mohl fungovat. Vždycky totiž máte touhu, abyste chodil. Jestliže nebude mít bydlení bez bariér a nebude mít upravené auto, nikam se neposune, bude žít v nějakém rehabiliťáku a nezačne nikdy žít. Zatímco když si to zařídí, tak se může věnovat tomu, že chce začít zase chodit, ale už může alespoň řídit auto. Dám příklad, takovému člověku je třeba 25 let, řídí auto, může si dojet na rehabilitaci a bude aspoň trochu samostatný. To je skvělá role spinální péče v Motole. Obrovskou rolí rehabilitačního zařízení v Kladrubech je, že učí lidi, jak se například obléknout, jak si opravit vozík, jak si uvařit. Máme třeba i jiné a lepší příklady ze zahraničí.
Tak o nich povyprávějte. Standard péče a přístup je tam na ještě vyšší úrovni?
Na spinální péči v Anglii za vámi přijdou a řeknou, že si můžete vybrat z portfólia několika sportů. Když si vyberete sport, tak my ti pomůžeme. Bohužel to u nás v Česku ještě tolik nefunguje a já bych byl rád, kdybychom to tu už měli, protože vím, že v Motole jsou tomu velmi nakloněni. Když si vyberete sport v Anglii, je v tom i velká role státu, který hendikepovaného podpoří. Když budete na vyšší úrovni, podpora bude ještě vyšší, a když z vás bude paralympionik, tak vám ukáží podmínky, jak se o vás paralympijský výbor postará. To je obrovská motivace lidí po úrazech ke sportu. Anebo dostanou na výběr věnovat se sportu, vrátit se do zaměstnání, nebo začít studovat. Znám i další příklady.
Profil Jana Povýšila
- v mládí reprezentoval Česko v pozemním hokeji a vodním pólu
- po úrazu začal s plaváním
- dnes je pětinásobným paralympijským medailistou a několikanásobným mistrem Evropy i světa v plavání hendikepovaných
- fotografuje české sportovce i paralympioniky
