S judem byl konec, s operací vzal své i její celoživotní koníček a práce zároveň. Někdejší čtyřnásobná mistryně České republiky na tatami musela hledat novou oblast, v níž se bude realizovat. Jako judistka musela být tvrdá, pod slupkou je však jemná a milá povaha, která ji zavedla do sociální práce a ještě později do družstva invalidů Myjómi.
Byla jste poměrně úspěšná sportovkyně, která svou profesionální kariéru musela skloubit s rodinným životem.
Bylo to docela těžké, ale dalo se to všechno skloubit. Když jsem dělala vrcholově judo, bylo to právě v éře, kdy jsem měla dvě malé děti. Takže jsem zvládala tréninky, kojení a ještě pracovat s dětmi na trénincích. To bylo vždy - odkojit, objezdit si závody, odzápasit si. Obě mé děti vyrůstaly se mnou na zápasnické žíněnce a šly v mých šlépějích do určitého věku. Než jsem si je jako vzorná maminka sama přetížila tak, jak se to nemá dělat a dcera dostala epilepsii. Na její věk jsem to opravdu přehnala a se sportem pro ni byl trochu útlum. Věnovala se mu už jenom rekreačně a změnila odvětví.
„Poslední titul jsem získala v roce 2011 ve veteránské kategorii. Jenže mě dohnala operace páteře. A se sportem byl šlus.”
A co váš syn?
Kluk byl odmalička hyperaktivní, protože jsem s ním jako vzorná maminka ještě během těhotenství jezdila na kolečkových bruslích, lyžovala jsem, plavala. Pohybově je vážně hyperaktivní, proto ho teď zajímá parkour (pozn. aut.: disciplína, při níž člověk překonává přírodní i umělé překážky přímo v centrech měst). Ano, je to ten, kdy skáčete ve městě po všem možném jako Spider-Man. (úsměv) Takže adrenalin máme v rodině pořád, protože syn pořád lítá někde na stromech, nebo i po dveřích. Prostě po všem, nač si vzpomenete.
Vidíte to nerada?
Jsem adrenalinistka veliká, ale při pohledu na děti jsem radši trochu opatrná. Víte, pro mě nebyl problém padat z opěradla židle, na led a na tvrdé parkety. Jenže když tyto nebezpečné kousky vidím u svých dětí, krčím se. (úsměv)
Na druhou stranu jste toho sama jako judistka musela hodně vydržet.
Byla to opravdu tvrdá cesta. Poslední titul jsem získala v roce 2011 ve veteránské kategorii, umožnili mi otevřený start na mistrovství Evropy v Rakousku, jenže mě dohnala operace páteře. A se sportem byl šlus.
Proč muselo dojít k operaci páteře? Způsobil to sport, tělesné dispozice, nebo nějaký jiný problém?
To je právě záhada, na které se ani doktoři nemohli shodnout. Jedna strana mi říkala, že je to potíž jednostranného pohybu, a proto mi šly plotýnky na jednu stranu. Na druhé se tvrdilo, že k operaci přispěly právě pády a otřesy z juda.
Které verzi jste věřila víc?
Že mi úraz nakonec způsobil právě jednostranný pohyb. Vždyť si vezměte, že sport je můj život a přece ho nebudu udávat jako důvod.
Jenže sportem jste se až do oné chvíle živila.
Sport byl opravdu můj. Dostala jsem do kimona děti ve školkách, kde jsem začínala pod Lužánkami v Žabinách. Byla jsem tam tři roky a bylo to moc krásné.
V Česku se tolik žen „nepere”. Co vás jako dívku přimělo začít judem?
To bylo právě hrozně zajímavé. Asi v patnácti letech jsem ještě závodně plavala, takže vidíte, že pohybové nadání jsem vážně měla v sobě od malé holky. Když mi bylo čtrnáct, o prázdninách jsem si tenkrát na Lužánkách půjčovala kolečkové brusle, zahlédla jsem tam trenéra, ale tehdy jsem to ještě nevěděla. Dělal tenkrát nějaký rozhovor do novin, fotil se tam na židli v pozici, jak předvádí rozštěp. Byla jsem tenkrát hrozně zvědavá, oslovila jsem ho a další den jsem k němu zašla na trénink a už jsem tam zůstala.
Takže vás v tu chvíli ohromil nejen jeho pohybový rozsah, ale také tvrdost tohoto sportu. Je to tak?
Ten rozštěp na židli se mi fakt líbil, proto jsem si to šla hned vyzkoušet. Do týdne jsem měla kimono, do měsíce žlutý pásek, do dalších dvou oranžový a ten postup byl tak rychlý, že dnes mám dva černé pásy. Jeden je z juda, druhý jsem získala v jiu-jitsu.
„Operovali mi plotýnku, pátý a šestý obratel. Postižené místo mám nahrazené štěpy z pánve a titanovými dlahami.”
Takže byste dnes ještě kohokoli přeprala, že?
Asi ano. (smích) Ale to se nezapomíná. Nevytahuji to nikde. Přece jen na tyto pásy už máte certifikát a papíry, proto je na to vázaný.
Řekla jste, že poslední titul jste získala v roce 2011. Hned na to následovala operace páteře.
Ano, čtyři týdny potom už jsem ležela na sále.
To vás muselo psychicky poslat trochu do kolen, viďte?
Bylo to vážně náročné a navíc jsem takový človíček s posunutým prahem bolesti. Kdybych totiž šla sama k lékaři daleko dřív, mohlo to dopadnout jinak. Jenže sportovci vydrží hodně a pro mě to platí také, takže když vás něco bolí, nic to není. Takže jsem se tak „pěkně" přetáhla, až byla operace nezbytná a nevyhnutelná.
Kterou část vám tedy lékaři operovali?
Plotýnku, pátý a šestý obratel. Postižené místo mám nahrazené štěpy z pánve a titanovými dlahami.
Co následovalo po operaci?
Doktoři mi jasně řekli, že minimálně čtrnáct dní budu ležet a nemohu dělat vůbec nic. Jenže já už jsem po třech dnech aktivně vylezla z postele, fungovala jsem poměrně normálně, ale zato s límcem. Chvílemi jsem měla strach, že když si ho sundám, spadne mi hlava. (úsměv) Ale naštěstí nespadla. Lékař mi dokonce povolil udělat testy k městské i ke státní policii, protože jsem to už dříve chtěla dělat. Tam jsem už cítila podporu, že se operace opravdu povedla a je moc dobře provedená.
Jak to dopadlo?
Testy jsem udělala, akorát mi to uteklo na běhu o nějaké dvě vteřiny, což mě celkem vzalo. Opravdu jo, protože už jsem měla udělané s přehledem psychotesty a najednou o mém přijetí či nepřijetí rozhodl takový kousek na kilometru.
Co jste dělala dál?
Když mi nevyšel sen stát se policistkou, začala jsem dělat pečovatelku paní s roztroušenou sklerózou, protože v sobě k těmto lidem mám vztah. Potom jsem objevila inzerát, tenkrát ještě do společnosti Benal (nynější družstvo Myjómi), že přijmou zaměstnance. Přihlásila jsem se, nastoupila jsem a jsem dnes tady. A už je to čtyři roky.
Řešila jste po operaci, co bude s vaším životem po nuceném konci profesionální sportovní kariéry dál?
Rozhodně jsem věděla, že nemůžu ležet schoulená v koutě, že to nebude bolet. Jsem ten typ člověka, který se zvedne a jde dál. Začal mi nový život. Musíme mít nějaký sen, jinak není důvod ani žít a já jsem dobře věděla, že musím být tahoun. Chtěla jsem být nejlepší v plavání a byla jsem nejlepší. Chtěla jsem být nejlepší v judu a to se také zadařilo. Věděla jsem, že kamkoliv půjdu, chci tam být dobrá.
„Když mi nevyšel sen stát se policistkou, začala jsem dělat pečovatelku paní s roztroušenou sklerózou, protože v sobě k těmto lidem mám vztah.”
Čekal bych, že po letech u juda jste si chtěla trochu ulevit, ale to by pro kariéru policistky také neplatilo.
Já prostě adrenalin potřebuji a lákalo mě to. Jenže to skončilo testy. Jenže už dříve jsem s městskými policisty spolupracovala. Když jsem provozovala jiu-jitsu, zaškolovali jsme strážníky, učili je postoje, nebo držet nůž. Takže jsem je znala.
Nezkusila jste další pokus testů pro přijetí k policii?
Podruhé už jsem do toho nešla a hledala jsem raději další směr. Proto jsem šla dělat pečovatelku. Chodila jsem paní dvakrát denně pomáhat. Ráno pomoci z postele, večer zase uložit. Byla to taková výpomoc jejímu manželovi, protože paní bylo už osmdesát let.
Nedělalo vám to potíže právě po operaci?
To dodnes nikdo neví. (úsměv) Prostě to nějak muselo jít.
Máte vůbec po operaci nějaké omezení?
Každopádně s nimi lékaři přišli. Neměla bych věšet záclony, což dodržuji. Také se nemohu dívat na měsíc, čili nemohu zaklánět hlavu. Takže si k tomu raději lehnu. (úsměv)
Přechod do sociální sféry pro vás byl logickou volbou při vaší povaze?
Člověk ze začátku mnohé nevěděl, protože to bylo něco nového a pro mě to znamenalo úplně nový začátek a zcela novou výzvu. Nechtěla jsem zůstat doma, toužila jsem po stálém zaměstnání, abych nemusela chodit jen po brigádách, a tak jsem do toho šla.
Když jste si hledala nový pracovní život, našla jste ho v Myjómi?
V podstatě ano a jsem ráda, že můžu pomáhat i lidem s hendikepem. Jsem moc ráda, když můžeme řešit i sociální aspekt, bavit se o jejich životě. Máme tu lidi, kteří jsou slepí, neslyší a také ty, kteří mají psychické problémy. Všechno musíme koordinovat tak, aby to fungovalo.
Berete to jen jako práci, nebo své poslání?
Jsem takový srdcař. (úsměv) Proto to pro mě znamená daleko víc. První roky jsme měli doma tendenci všechno probírat doma, ale pak vidíte, že zbytek rodiny to trochu otravuje, proto už to koriguji a práci mám převážně jen v hlavě, nebo si přes messengery píšeme, co a jak bude. Jsme tady totiž opravdu skvělá „banda" lidí, takže si s kolegy užijeme i nějaké mimopracovní akce.
To vás fungování v této firmě hodně chytlo za srdce.
Líbí se mi myšlenka této firmy. Dali tu každému prostor se realizovat a jenom pár lidí si to neuvědomuje. Proto si to sem přijdou na těch několik hodin odbouchat a jdou domů. Kdo chce, má možnost, když je šikovný, dostane prostor. Takže potom rostou i ti lidé pode mnou. Vyhovuje nám to. Zkrátka každý máme před sebou nějaký ten pomyslný vozíček. Jenže někdo je jeho tahoun a někdo další se veze. Takže i tady to funguje. Mám tu samozřejmě i své parádní tahouny, kteří jsou v plném nasazení pro firmu. I proto je tu atmosféra tak pohodová.
A na vítězství jste byla zvyklá v judu, proto pro vás musí být i tato práce a posun lidí pod vámi dalším malým vítězstvím.
Je to tak, jak to říkáte. Vím, že bych nebyla spokojená, kdybych měla jen tak sedět někde u stolu pořád dokola. Určitě bych hledala něco jiného, kde bych mohla vyniknout. Mám to v sobě a moji šéfové to asi vědí.
Myslíte i při práci na judo?
Občas ano. Kimono je každopádně pověšené na hřebíčku, ale protože jsem jako trenérka vychovala z pár malých holčiček zápasnice až do dorostenců, tak je pořád z povzdálí sleduji, jak se jim daří. Na olympiádě ještě žádná nebyla, ale na mistrovství Evropy a světových pohárech už se ukázaly. Jsem ráda, že je to baví a vzpomínají na mě jako na první trenérku, která je pro ně nezapomenutelná.
