Zasedala jste v parlamentním Výboru pro sociální politiku. Jak se v jeho středu dařilo měnit koncepci sociálního podnikání a narovnat prostředí pro OZP?
O sociálním podnikání se nemluvilo tehdy v zákonné rovině vůbec. Když jsem byla ve sněmovně, snažili jsme se startovat mnoho diskusí na téma člověk se zdravotním postižením a integrace v pracovním prostředí. Tehdy se nastavily přísnější podmínky pro chráněný pracovní trh. Za ministra Drábka byly problémem Skarty. Které pokud by byly dobrovolné a chránily by sociální podpory od exekucí, nebyly by pouze v jednom bankovním domě, pak myslím, že to špatný projekt nebyl. Nicméně pana ministra jsme nepřemluvili, tedy projekt hned po vzniku skončil. Vedla se debata o nastavení financování sociálních služeb, která nebyla dokončena. Určité přednastavení provedla ministryně Marksová-Tominová. Myslím, že dokud nebude jasné, že každý dostane od státu stejnou částku na lůžko nebo hodinu práce. V sociálních službách nikdy nebude dost finančních prostředků.
Měly debaty nějakou odezvu?
Dělám to spoustu let, takže vám nejspíš nedokáži říct, kdy měly lepší a horší odezvy. Vidím výsledky pohromadě mnoho let od doby, kdy jsme byli na začátku. A obecně teď mohu říci, že je to každopádně lepší.
Myslím především parlamentní část.
Byla jsem také předsedkyní podvýboru pro zdravotně postižené a jiné vyloučené skupiny obyvatel. Snažili jsme se tehdy, aby toho pan Drábek mnoho nevyškrtal, aby věci důležité pro OZP zůstaly zachované. Byli jsme velice nepopulární tím, že jsme příspěvek na péči v prvním stupni pro dospělého člověka snížili. Nicméně je to příspěvek pro ty, kteří jsou co nejméně závislí na pomoci druhé osoby. Pomohla jsem tomu, aby byl zvýšený příspěvek na pořízení vozidla v rámci zákona o dávkách pro osoby se zdravotním postižením. Měnily se parametry mobility. To jsou věci, které už se mohou hodnotit z dnešního pohledu a já myslím, že špatné nebyly. Těžko budete zvedat některé finanční příspěvky pro kohokoliv, když žijete na konci ekonomické krize. My jsme tím tehdy procházeli, měli jsme velice těžkou situaci ohledně zvyšování jakýchkoliv příspěvků. Byli jsme rádi, že jsme udrželi financování sociálních služeb v nějakém gardu. Nebyla jsem v lehké době, což není výmluva, ale z dnešního pohledu to bylo těžké a podařilo se některé věci udržet. To, že se bude muset přehodnotit, jakým způsobem se financují kompenzační pomůcky pro lidi se zdravotním postižením, do jaké míry v jaké kvalitě jsou poskytované, na to jsme se scházeli několikrát a nikdy jsme nedošli k závěru. Pak je tu ještě jeden bod - lékařská posudková služba. Měli jsme připravenou velkou změnu zákona, která by slučovala týmy Úřadů práce ČR a České správy sociálního zabezpečení a mezitím byla rozpuštěna sněmovna. Nedokončili jsme to a nebylo to dokončené dodnes.
A jak se tedy se sociální sférou poprat naopak v době ekonomického růstu?
Je to jednodušší v tom pohledu, protože můžete nastavovat parametry v lepších parametrech. Musíte počítat s tím, že pokud přijde krize, musíte sektor udržet na nohou. Financování sociálních služeb nám narostlo, což je asi dobře. Ale nic se neudálo v kompenzačních pomůckách. Vidím to jako velký problém, protože pokud někdo bude mít dostatek vhodných kompenzačních pomůcek k tomu, aby se lépe někam dostal, dopravil a fungoval, pomůže to k jeho lepší dostupnosti v pracovním uplatnění nebo při vzdělávání.
Když se máme bavit o vznikajícím zákonu o sociálním podnikání, je třeba připomenout, že jste nesouhlasila s návrhem exministra Jiřího Dienstbiera. Proč a v kterých otázkách?
Řekněte mi, co kdy pan Dienstbier napsal správně, dobře a dokázal to prosadit. Z tohoto pera to nikdy nemohlo být dobře. Ale teď vážně - když se budeme bavit o sociálním podnikání, tak jedině pro všechny osoby, které jsou ohrožené vyloučením na trhu práce. To tak je! Systém byl nastavený tak, že teoreticky by mohli být ohrožení zaměstnavatelé z řad zdravotně postižených. To bych mu vyčítala asi úplně nejvíc. To pro mě bylo zásadní, a proto už se nebudu vyjadřovat k dalším otázkám a problémům tohoto zákona, který naštěstí spadl pod stůl.
Exministr Dienstbier ovšem zastával názor, že dlouhodobá nezaměstnanost některých skupin osob musí vést k podpoře a rozvoji místních komunit.
To určitě, souhlasím s tím také. Je zapotřebí vzít v potaz všechny lidi, kteří do takových skupin patří. Potom si také ovšem musíme říct, že existuje nějaký rozpočet určený na zaměstnávání lidí se zdravotním postižením. Pokud by oblast sociálního podnikání byla takto rozšířená, vyžadovala by daleko větší náklady. A já si nedokážu představit, kde by měly hranici. Proto je pro mě ten zákon totálně neuchopitelný, nespočítaný, není zanalyzovaný a nejsou na něm odvedené dobře dopady na zaměstnávání lidí se zdravotním postižením.
Podle současného věcného záměru by si podniky mohly vybrat, podle kterého modelu takzvaně pojedou, pokud k tomu samozřejmě splní určité podmínky a měly by status sociálního, či integračního sociálního podniku. Co na to říkáte?
Když si můžete vybrat, zda budete nebo nebudete ISP, tak až přijde krize, stát vám řekne, čím budete a vyberete si to nejlevnější řešení. Omlouvám se, ale nevěřím tomu, že by bylo zachované zaměstnávání lidí se zdravotním postižením minimálně ve stejných intencích, kdyby vznikl zákon o sociálním podnikání. Pak se ptám, jestli takový zákon vůbec potřebujeme a nemáme upravit například nástroje aktivní politiky zaměstnanosti i bez tohoto zákona. To je zatím spíš věta hozená do diskuse. Na druhou stranu, pokud nebudeme mít dobře vydefinované parametry sociálního podnikání zákonnou normou, tak si může sociální podnikání vysvětlovat každý podle svého.
„ Vím, že chráněný pracovní trh je dobrou trampolínou a odrazovým můstkem do běžného pracovního prostředí. Na CHTP zůstávají dále jen lidé, kteří se dál neposunou, pro spoustu lidí to byl dobrý začátek a progres na jiná místa.”
Součástí tohoto tématu je transformace podniků jako takových. Kdyby se rozhodly pro jeden či druhý model, měly by určitý objem benefitů. S tím také nesouhlasíte?
To vůbec ne. Jen znova říkám, že tak, jak byl zákon postavený, nebylo z něj jednoznačné, že OZP jak jsou teď zaměstnávaní v rámci chráněného pracovního trhu, že by byli i nadále. Podle mého názoru by toto zákon o sociálním podnikání ohrožoval. Nebylo dobře analyzované, kolik by to všechno stálo. A vůbec se nebavím ani o benefitech.
Je vůbec v současném prostředí klima pro vznik integračních sociálních podniků, které by měly různé nástroje pro posun, rozvoj a vzdělávání svých zaměstnanců?
Myslím, že poptávka tu je, ale v rozumných firmách, ať jsou v chráněném prostředí, tak fungují jinak. Ergotep na Chrudimsku je jedním z příkladů. Dlouhodobě to říkám. Ergotep funguje jako velmi dobrý příklad ostatním. Práce tu má tak vysokou přidanou hodnotu, že se velmi rychle smaže rozdíl mezi chráněným a běžným trhem. Příjmy z tržeb převyšují dotační tituly. Je to firma, která investuje do lidských zdrojů, to je v mých očích správný příklad, jak má vypadat integrace lidí se zdravotním postižením.
Je tedy správná cesta sdružovat do podniků zaměstnance většinu lidí, kteří jsou hendikepovaní a funguje to tedy v opačném gardu, než ve „zdravé” firmě?
To je podle toho, čím se zabýváte. Vím, že chráněný pracovní trh je dobrou trampolínou a odrazovým můstkem do běžného pracovního prostředí. Na CHTP zůstávají dále jen lidé, kteří se dál neposunou, pro spoustu lidí to byl dobrý začátek a progres na jiná místa. Netvrdím, že je dobré podhoubí, když je někde lokalizováno mnoho stejných lidí. Ale někdy to může být pozitivní v tom slova smyslu, že jeden podpoří druhého a vidí, že když to umí jeden, tak to zvládne i druhý. Ale není to berná mince. Souhlasím s tím, že většina lidí se zdravotním postižením by měla pracovat na běžném pracovním trhu, pokud to jde. To je o té jinakosti, o které jsem mluvila na začátku.
Sama jste pracovala jako personalistka. Mělo by se vyžadovat u takových podniků zavádění speciální integrační personalistiky?
Záleží na tom, v jakém pojetí to berete. Pokud je to tak, že přijímáme člověka na nějakou pozici a máte jasnou specifikaci, popis pracovního místa, proškoleného personalistu, který jednotlivé pracovní pozice zná, pak dokáže přijmout i člověka se zdravotním postižením. Dokáže to tak zvaně odhadnout. Za mě jde spíše o vzdělávání stávajících personalistů, nejedná se o specializaci, ale spíše o rozšiřování vědomostí. Co však považuji za důležité je trénink běžného pracovního týmu, aby byl připraven na kolegu, který může mít nějaké specifické potřeby. Pokud mám ovšem říct, jak jsem toto kdysi řešila já, pak musím přiznat, že neřešila. Přijímání kohokoliv beru jako samozřejmost a každý pro mě má své specifické potřeby. Maminka s dítětem ve školce ho musí vyzvednout v určitou hodinu a nemůže pracovat do šesti do večera. Člověk se zdravotním postižením má zase jiné potřeby. Vždy jsem se dívala na to, abych vybrala dobře a co můžu udělat pro to, aby nový zaměstnanec bez ohledu na postižení funkci plnil co nejlépe a jaké mu mohu dát podpory.
ISP ještě není uzákoněný…
… A ani nikdy nebude, alespoň v to věřím.
To je otázka na stůl. Mělo by být předmětem nového zákona, zda to takto stavět. Takové podniky by každopádně měly mít integrační personalistiku, vzdělávání, práci s lidmi a podílí se na tom také sociální služby. To je pro vás přijatelný koncept?
Má to být normální a ne uzákoněné. Proto jsem o tom mluvila v předchozí otázce tak ze široka. Běžný personalista v běžné firmě nepotřebuje být sociální službou, potřebuje mít praxi, vzdělání a dostatek empatie.
„Je pořád spousta zemí, kde nemají institut minimální mzdy a funguje to. Nastavit a nařizovat zaměstnavatelům, kolik mají lidem v minimu zaplatit, je strašně nezodpovědné.”
V jedné debatě s tehdejší ministryní Michaelou Marksovou-Tominovou jste řekla, že minimální mzda je s prominutím blbost. Dnes to ovšem má pomáhat skupině zdravotně postižených. Je to tak podle vás v reálu?
Ten, kdo pomohl nastavit minimální mzdu ve stejné výši zdravým i hendikepovaným, byla Nečasova vláda. Trochu jsem tomu jako poslanec pomohla. Ale to neznamená, že bych souhlasila s tím, že funguje a existuje minimální mzda jako pomoc či vodítko. Výše mzdy je dohoda, smluvní vztah. Je pořád spousta zemí, kde nemají institut minimální mzdy a funguje to. Nastavit a nařizovat zaměstnavatelům, kolik mají lidem v minimu zaplatit, je strašně nezodpovědné. Když někomu zvýší z devíti tisíc na jedenáct, tak ti, co měli dvanáct tisíc, budou chtít čtrnáct. Zaměstnavatel nezvedne jen minimální mzdu, ale zvedne tím mzdu i dalšímu procentu zaměstnanců. Státu se to dobře nařizuje, ale když má přidat stát, sám s tím stagnuje a dává si pozor na to, kde finance dá či nedá. Byla bych s tím velice opatrná. Minimální mzda se úplně nesleduje, takže je velice těžké říct, kolik lidí jí pobírá. Odhadem je to sto až sto dvacet tisíc lidí. Dokáži si představit, že by si uměli zaměstnanci v rámci pracovního vztahu domluvit dobré podmínky. Myslím si, že dojdeme do doby, kdy nebudeme potřebovat minimální mzdu a pořád v to doufám. A protože se bavíme o rovných právech, říkám, že zdraví i nemocní si musejí říct a dohodnout, za kolik by chtěli pracovat. Výsledek toho jednání je smluvní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Někdo něco nabízí a někdo poptává. Chtěla bych říct, že paní ministryně byla ta, která několikrát zvyšovala mzdu lidem zdravým, ale lidem s postižením ji nezvýšila. Ona sama nakonec vyvolala tu nerovnost. Tuto dorovnala až po několika letech.
Pak si musíme říct, jak by se chovali podnikatelé, kdyby pro minimální mzdu nebyly pravidla a zda by na tom nebyla bitá skupina OZP.
Myslím si, že nebyla. Je to otázka trhu, nabídky a poptávky. Co se týká chráněného pracovního prostředí, je limitovaná zákonem, protože příspěvek na zaměstnávání OZP je v nějaké výši, která je určitou kopií mzdy, ale s hranicí. Stále si umím představit mnoho variant, jak fungovat bez minimální mzdy i u zaměstnaných lidí se zdravotním postižením. Nepodceňujme stále zaměstnavatele a ani samotné zaměstnance.
