Život v ústavní péči, to už dávno neznamená být postižený a žít pouze zavřený za dveřmi čtyř stěn a nevycházet nikam mimo ně. „Naši klienti, pokud mohou, chodí někam do práce, pokud to nelze, studují nebo chodí do sociálně terapeutických dílen u nás nebo v jiných organizacích. Organizujeme dny tak, jak jsme zvyklí je organizovat v běžném životě, upozorňuje ředitelka DOZP Sulická Lenka Kohoutová, jež zařízení vede od roku 2014.
„Staráme se o sebe, o svojí práci, přátele, rodinu, vymýšlíme, kam pojedeme o víkendu nebo na jaké půjdeme koncerty. K příjemným záležitostem patří i povinnosti, učíme se prát, uklízet i vařit. Učíme klienty, že existuje i jiný svět než ten ústavní,” dodává s tím, že to vše odstartoval nový zaváděný systém i tým lidí a dnes jsou konečně vidět výsledky práce. „Mám radost spolu s mými kolegy, když vidím pokroky,” míní.
Ve třech budovách učí nový život
V současnosti tu pečují o 157 klientů s nejrůznějšími hendikepy. Tím nejmladším využívajících tuto sociální službu je dvanáctiletý chlapec, tomu nejstaršímu, který tu léta pobývá, je naopak 86 let. „V našich řadách pochopitelně zaměstnáváme osoby se zdravotním postižením. Pracuje jich u nás již sedmadvacet,” upozorňuje Kohoutová.
Kamkoliv po komplexu budov vkročíte, tam si připadáte jako v přirozeném prostředí, jen zkrátka větších rozměrů. „Máme celkem tři budovy, které jsou každá trochu jinak zaměřena. Budova Sulická má celkem pět domácností, kde žijí lidé převážně s vysokou mírou podpory a lidé imobilní. Snad se nám zde v příštím roce podaří otevřít další domácnost, která bude paliativní péčí pro lidi žijící s mentálním postižením,” vysvětluje ředitelka.
Druhou budovou je detašované pracoviště Murgašova. Na Murgašově žijí lidé s nejnižší závislostí na podpoře druhé osoby a převážně tu trénují vstup do běžného života. „V našem případě trénink na postup do chráněného bydlení. Chráněné bydlení v Lahovicích je třetí budova v naší správě, tady ve vilce pečujeme o šest lidí žijících s poruchou autistického spektra. V současné době rozšiřujeme chráněné bydlení o tři byty,” podotkla.
Symbióza zdravých a nemocných
Zdraví a hendikepovaní lidé se tu snaží žít v symbióze a vzájemně si pomáhat. OZP se postupně učí osamostatnění, zvládnutí základních potřeb pro dobrý život. „Uplatňujeme přístup zaměřený na člověka, který jsem tak trochu popsala v prvním bodě. Klademe důraz na nepřepečovávání. Co zvládne klient sám, sám dělá, potřebuje-li naší pomoc, jsme tu pro něj. Nepečujeme, ale provázíme životem. Jsme těmi, o které se mohou naši klienti opřít, pokud potřebují. Naši klienti jsou postaveni před rozhodnutí, co chci, co mohu, co zvládnu,” připomíná Lenka Kohoutová.
Jejich hlavním projektem je tu systém alternativní komunikace vystavěný na tom, že klienti žijí s různým stupněm mentálního postižení. A dobře si tu uvědomují, že ne každý člověk se tu zvládne vyjádřit standardní cestou. „Když se kdokoliv neumí spojit s okolím, neumí vyjádřit slovy vše podstatné, pak abychom předcházeli nejrůznějším nepohodám, a tenzím učíme se mezi sebou dorozumívat i jiným způsobem než slovy. Jde o gesta, obrázky a další všemožné pomůcky, které mohou ke komunikaci sloužit,” popisuje metodu.
Mimo jiné tu lidé využívají také možnosti multismyslové místnosti, takzvaného Snoezelenu. Ta slouží nejen k relaxaci, ale také jako místo určené pro vzdělávání i pedagogickou podporu. Jeho hlavní náplní je především působit jako stimulující prostředí pro klienty. „Jde o určité nástroje ke zklidnění a uvolnění klienta,” míní Kohoutová.
Pro nácviky klientů do budoucího zaměstnání tu provozují kavárnu i další služby. „Máme i další sociálně terapeutické dílny, jako je výtvarná dílna, truhlárna, keramika, svíčkárna, pracovní techniky a podobně. Tady všude trénujeme soustředění, dochvilnost, přesnost, pravidelnost. Nejde vždy o to, že víme, že klient se zde připraví na pracovní začlenění, ale je to jedna z možností,” připouští.
Mají vlastní divadlo, kapelu i unikátní relax
A navíc si klienti užijí velké portfolio dalších volnočasových aktivit, mezi něž patří vernisáže obrazů, pořádají tu posezení a povídání v křesle pro hosty a také organizují i vlastní koncerty a divadlo.
„Snažíme se o to, abychom neměli jenom povinnosti, ale také zábavu. Letos jsme například stihli zabíjačku a klienti pomáhali s vyráběním jitrnic a jelítek. Chodíme do divadla, na koncerty, návštěvy chodí k nám. Máme svojí vlastní kapelu AJETO!, která nás reprezentuje v rámci ČR a také hraje pro nás. Vystavujeme naše obrazy, které jsou velmi zdařilé. Vloni jsme vystavovali i v Poslanecké sněmovně. Každý rok pořádáme Vítání léta a mnoho dalších aktivit,” zdůrazňuje Lenka Kohoutová, která se sama do dění aktivně a ráda zapojuje.
Tak takovým životem žije Sulická, kde se nebojí zkoušet neotřelé způsoby péče o klienty a dbají na co nejživější a komplexní přístup k lidem s hendikepem. „Každoročně vyhodnocujeme službu a máme minimum stížností. Pro nás je to práce, která je svým způsobem posláním. Snažíme se najímat lidi, kteří vědí, proč tuto práci dělají a snažíme se je učit základní pravidla přístupu zaměřeného na člověka.,” uzavřela Lenka Kohoutová.
