Jak vnímáte financování hendikepovaných sportovců, paralympioniků?
V poslední době se situace velmi zlepšila. Je to především díky práci Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy, kde jsou aktuálně velmi schopní a fundovaní lidé. Snaží se, aby chod fungoval lépe. Momentálně je míč na straně Českého paralympijského výboru. Ten bohužel pro Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy není funkční protistranou. Ve výboru sedí pár lidí s nataženýma rukama a čekají na peníze. Nejsou schopni přinést kvalitní projekty, nejsou schopni komunikovat na úrovni, nejsou vlastně ani schopni sdělit, co od Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy žádají, kolik finančních prostředků.
Jestliže na Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy podáte žádost o miliony korun, potřebují vědět, za jakým účelem o finance žádáte. Dozví se pouze, na rozvoj, nové sportovce, nové projekty. Máme připraveny projekty na několik následujících let? Nejsou schopni toto udělat. Přístup Českého paralympijského výboru se zasekl v devadesátých letech. Tehdy stačilo čekat s nataženou rukou. Dejte na postižené sportovce? Takhle to dneska už nefunguje.
Měl byste pro tuto problematiku řešení?
Nejraději bych celý Český paralympijský výbor zrušil, nechal bych zvolit nové představenstvo, bylo by to nejjednodušší. Sdružení funguje podle stanov, které se naposledy aktualizovaly asi před deseti lety. Snaží se v současnosti o změny, ale stanovy vychází z roku 1963. Navíc, sdružení má ve výkonu šest zástupců, předsedu a jednu předsedkyni. Tento počet lidí rozhoduje o celém paralympijském sportu, o sto milionech a dalších financích, které proudí kolem. Je zapotřebí celou organizaci ustanovit novou.
„V České republice se odměny olympijských sportovců od paralympijských liší.“
Co se týká finančních odměn za výsledky, je rozdíl mezi zdravými a hendikepovanými sportovci?
Jiná pravidla platí pro každý stupeň sportovců či soutěží, ať se jedná o mistrovství světa nebo Evropy. Záleží také na úrovni soutěží. Úspěch je sice fajn, nájem si z toho ovšem nezaplatím, rodinu neuživím. Z úspěchu bych mohl umřít hlady, musíte mít z čeho žít. Pokud začnu chodit do práce, zákonitě nemohu sportu věnovat více času. V České republice se odměny olympijských sportovců od paralympijských liší. Je to o nastaveném systému. Co vím ze zahraničí, tak Korejci, Němci či Francouzi mají odměny naprosto stejné, ať jste paralympionik či olympionik. Jsou v podstatě profesionálními sportovci.
Jak je možné, že v zahraničí to funguje a v ČR nikoli?
V zahraničí si hold dokázali nastavit určitý systém. Dokonce vím, že před hrami v Londýně paralympionici stávkovali. Pokud nebudou mít stejné odměny, jako olympionici, budou stávkovat. Věřím, že by toho byli schopni. Mají výhodu, dokážou přijít s funkčním projektem, který zároveň zrealizují. Jejich ministerstva i vláda to pochopily. V některých státech, zejména v Bělorusku a Ukrajině mají paralympionici velmi dobře propracovaný systém. Jenom u nás jsme zaseknutí v období devadesátých let. Je možné, že si Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy i vláda uvědomují, že je zapotřebí něco udělat, ale samotné vedení to dosud nedokázalo. Nechápou, ani si neuvědomují, proč by měli být paralympionici placení za sport. U vrcholových sportovců není možné zároveň pracovat a vrcholově sportovat. Několikrát týdně máme tréninky. Nemůžete chodit do práce, vrcholově sportovat, věnovat se rodině a trénovat. Člověku by v tomto případě rychle došly síly.
Co se týká sportu, jste velký dříč. Mohl byste se se stejně velkou vervou věnovat i politice?
Domnívám se, že člověk má přijít na trénink, oddřít si své a s dobrým pocitem odejít, odpočinout si. Stejně by měl fungovat i ve svém zaměstnání. Není možné fungovat 16 hodin denně, jsme lidé, to je nesmysl. Pokud bych se věnoval sportu 16 hodin denně, do půl roku jsem mrtvý. Neregenerujete, máte špatně nastavený pracovní proces, potažmo sportovní. V tomto směru je sport podobný, jako práce, které se věnujete. Záleží, jaký sport či práci děláte, ale nic se nesmí přehánět. Stejně tomu je i v politice. Člověk nemusí dělat třicet věcí najednou, pokud bude dělat dvě nebo pět věcí velmi kvalitně, je to daleko lepší.
„Největší oporou je naše malá devítiměsíční dcera.“
Kým jste podporován?
Naše malá devítiměsíční dcera, to je asi největší podpora. Samozřejmě i maminka a tatínek, bratr, má žena (nejsem ženatý, jen používám tento termín), rodina, moji kamarádi, ale i mnoho dalších lidí, které jsem ani neznal. Je fajn, pokud vás začnou podporovat pro vás naprosto cizí lidé. Máte najednou dobrý pocit, že vás podpoří někdo, kdo vás vůbec nezná, ale sdílí váš názor. V tomto okamžiku si člověk říká: „Asi nedělám všechno zrovna špatně.“
Jaké názory sklízíte od okolí, co se politiky týká?
Rodiče mi mou aktivitu schvalují, otec politiku velmi sleduje. Nikdo mi mou činnost nevyčítá, neptají se proč. Nikdo mi neklade zásadní překážky, zatím je to dobré.
Často cestujete do zahraničí. Zlepšuje se cesta vozíčkářů vzhledem k modernizaci a technice, zejména pak v zahraničí?
Tuto otázku musím rozdělit na dvě části. Existuje určitá skupina lidí s hendikepem, nejen vozíčkáři, kteří jsou aktivní, pracují, sportují, prostě fungují. Díky tomu, že sportují, vnímají více zahraniční záležitosti. Druhá skupina je odlišná. Nelze říci, že by rezignovali, ale žijí si svůj spokojený život, nepotřebují nic navíc, stačí jim, co mají. Nepřikláním se ani k jedné z těchto skupin. Mezi těmito skupinami vzniká bariéra. Jedni z nás chtějí mít to nejlepší, kvalitní vozíky a další vybavení, naopak druhá strana neví, jak na to. Co pro to mám udělat, co je zapotřebí, jak? Je to podobné jako s českou společností, konkrétně volbami. Jedni volí to, druzí zase ono.
V podstatě, pokud vědci či výrobci v zahraničí něco začnou, snadno rychle všechno doženeme a snažíme se to mít v ČR také. Náskok v zahraničí, již není takový, jak tomu bylo zhruba před 15 lety. Není problém mít v dnešní době produkt, který nedávno vyvinuli v Izraeli, jen pro představu.
Jak je možné, že si vozíčkář pomůcku, jako je invalidní vozík, musí zaplatit ze svého?
Nejedná se o celou částku. Na vozík vám přispěje stát, potažmo zdravotní pojišťovna, nějaká spoluúčast hraje v tomto případě také roli. Velmi slušný vozík proplatí téměř v celé výši pojišťovna, je to částka zhruba 45 tisíc korun. Za tuto částku se v současnosti dá pořídit už slušný vozík, který vydrží.
Pokud dostanete příspěvek na vozík 20 tisíc a jeho cena je 60 tisíc, je pravdou, že díky příspěvku vozík nevlastníte?
Bohužel, je to pravda. Aktuálně činí příspěvek na vozík zhruba 45 tisíc korun. V současnosti je situace lepší, než tomu bylo v minulosti, nicméně vozík opravdu patří pojišťovně, není čistě váš. Je to komplikované, navíc komunikace s pojišťovnami je doslova utrpením. Pokud chcete kvalitní vozík, což je od 80 tisíc výše, musíte mít naspořeno nebo žádat nadace o podporu. Pokud nemá dotyčný naspořeno, vždy je na částce nějaká spoluúčast.
„Komunikace s pojišťovnami je doslova utrpením.“
Finance mohou být překážkou k realizaci sportu nebo nákupu vozíku. Jak to vnímáte?
Je to tak. Především co se vozíku týká. Jen pro představu, vozík na basketbal stojí kolem 150 tisíc korun. Není to jen o vozíku, ten se dá samozřejmě půjčit. Další překážkou může být dojíždění na tréninky. Věnujete tomu nějaký čas, potřebujete trenéra, je to stále o penězích. S hendikepem je sport finančně náročnější než bez. Navíc, všechna sportoviště nemají bezbariérový přístup. Nemohu se nezávisle rozhodnout a někam vyrazit.
V tomto ohledu by si stát měl těchto sportovců vážit, měl by je podpořit, dle mého názoru v tomto stát selhává. V zahraničí je situace naprosto odlišná.
Otázka na závěr: Když se podívám, jste docela „korba“. Co se týká sportu, potřebujete nějakou asistenci?
Naštěstí už ne. Je dobré mít s sebou v posilovně trenéra nebo sparingpartnera. Obě řešení ovšem stojí nějaké peníze. Trenér je největší nákladovou položkou. Ke svému sportu potřebuji pouze bezbariérový bazén, trenéra nevyžaduji. Mám štěstí, že jsem samostatný.
