Jakou roli hraje integrační sociální podnikání v daňové soustavě? A co vůbec říkáte jako daňová poradkyně na dělení sociálních a integračních sociálních podniků a zaměstnávání OZP v nich?
Myslím si, že se tím zatím nikdo příliš nezabýval. Protože se v posledních letech zabývám převážně nevládními neziskovými organizacemi, postupně do toho pronikám. Zaměřím se teď na trochu něco jiného, než se ptáte. Za velký problém v zaměstnávání OZP považuji zákoník práce kvůli integraci lidí. A to nevztahuji jen na sociální podniky. Vím o podnicích, co by rády zaměstnávaly osoby s hendikepy, ale opravdu se obávají zákoníku práce. Teď je sice stabilní prostředí, ale víme, že v budoucnosti zase dlouhé roky být nemusí, už to dobře známe z minulosti. Majitelé mají celkem oprávněné obavy z toho, že když se nebude dařit a budou muset snížit stavy zaměstnanců, s osobami se zdravotním postižením se více méně neuživí. To je jeden z velkých problémů. Takže podniky chtějí začleňovat, ale strach z vývoje ekonomiky je silnější a brání tomu.
Proč tedy?
Vezměte si, že zákoník práce je dnes tak nastavený, že hendikepovaní lidé, o kterých se tu teď bavíme, jsou právě podle některých našich norem nepropustitelní. Druhá věc je, že to chce opravdu nějakou změnu. Nemyslím si ovšem, že by musela přijít ze shora, tedy z vlády, ale stačí, aby se na věci začalo pohlížet jinak. Jak u zdravých, tak také u osob se zdravotním hendikepem, jejichž myšlení bylo dlouhé roky formované tak, že se o ně prostě někdo postará. Motivace proto, aby na sobě pracovaly, vzdělávaly se a uplatnily se, byla malá. Jsem přesvědčená, že takový postoj by všemu prospěl a přispěl by ke změně situace. Už proto, že například se staršími ročníky se hůře pracuje. I když je to samozřejmě individuální.
„Za velký problém v zaměstnávání OZP považuji zákoník práce kvůli integraci lidí. A to nevztahuji jen na sociální podniky.”
Situace by se ovšem mohla postupně obracet, nemyslíte?
Víte, lidé jsou zvyklí na nějaké své věci. A neříkám to jen teoreticky, ale mám zkušenosti přímo z praxe. Když po nich chcete něco, co najednou vybočí z jejich zaběhlých pořádků, nechtějí to, řeknou vám, že z něčeho vyžijí, dostávají důchod a nemají potřebu na sobě dál pracovat. V mým očích je opravdu velice důležité, aby současná mladá generace hendikepovaných nesklouzla k tomuto myšlení, měla nějaký cíl a představu, čeho chtějí dosáhnout.
Tak se pojďme tedy bavit o daních v případě ISP.
V současnosti je skutečnost většinou taková, že podniky splní určitá procenta zaměstnávání hendikepovaných (pozn. aut.: na každých 25 zaměstnanců připadá jeden hendikepovaný), potom si uplatní slevy na dani. Tato úleva na dani, a teď nemluvím jen o §78 a dotacích na mzdy, by zase motivovala spoustu podnikatelů k tomu, aby OZP zaměstnávali, ale tady zase narážíme na zákoník práce. Je to neřešitelné kolečko.
Neustále se řeší vůbec první zákon o sociálním podnikání v samostatné České republice. Už dnes víme, jak by se v daních lišil pro podniky sociální a integračně sociální?
Nemyslím si, že se tím z momentálně povolaných lidí, například z ministerstva financí nebo třeba z MPSV, vůbec někdo zabývá. K tomu, aby se všechno podařilo prosadit, povede ještě hodně dlouhý proces a zda se to podaří, to nevím. Jsme v situaci, kdy jsou priority nastavené úplně někde jinde a pořád je to jako bychom byli v socialismu - stát do systému pustí peníze, ale dál nic neřeší. Proto si myslím, že například sociální inovace Ergoprogress je důležitá k tomu, aby podniky samy začaly něco dělat a nečekaly jen na to, že se něco stane, změní, někdo to za ně vyřeší. Důležité je, aby si uvědomily, že to pro ně může být pravděpodobně přínos. To se teprve pozná, ale mohlo by to tak být. Spolupracuji s Ergotepem a vím, jak to tam vypadá. Něco dokázali a většina lidí má k firmě vztah. Je moc důležité, aby to nebylo jen chození do práce, protože musím, něco si přivydělám a v létě zůstanu doma a budu dělat na zahrádce. Takže pokud budou mít podniky svou vlastní vizi a někdo jim ukáže, že jde změnit současný systém i mimo jeho rámec, tak je to motivující a je to cesta. Tohle nevyřešíte jen zákonem a nějakými dalšími daňovými úlevami. Je to také zneužitelné. Proto se v projektu Ergoprogress omezuje vyvádění peněz na další organizace deseti procenty. Pokud by to bylo jinak, byla by to cesta, která může z dobrého úmyslu vyvést peníze úplně jinam.
„I když sociální podnik zaměstnávající spoustu znevýhodněných osob dosáhne relativně velkého zisku, tak prakticky neplatí daň. Slevy na dani mu v podstatě pokryjí to, co by odvedl státu.”
Proč si myslíte, že zákonné opatření oddělující jasně a jednoduše formu podniku, úlevy a další možnosti, nejsou správným řešením?
Pokud by se udělala nějaká zákonná opatření, která by říkala - ano, vy jste sociální podnik, budete mít tuto sadu výhod - tak to mohu posuzovat ze dvou hledisek.
Která?
Buď že ty podniky do toho nového formátu opravdu jít chtějí a mají nějakou vizi, nějaký cíl, nebo chtějí změnit svou strukturu jen proto, aby získaly nové výhody. Nedokáži to přesně posoudit, ale je možné, že by to tak bylo.
Jaký je dnes rozdíl v daňové zátěži pro sociální a běžné podniky? Jsou ty nůžky hodně rozevřené?
Z hlavy vám to teď nedokáži říct, ale základní princip je asi takový. I když sociální podnik zaměstnávající spoustu znevýhodněných osob dosáhne relativně velkého zisku, tak prakticky neplatí daň. Slevy na dani mu v podstatě pokryjí to, co by odvedl státu. To je dobrá motivace, aby se tyto peníze zase vrátily nazpět do firem. Nepopírám, že je v tom úspora a může být hodně velká. I proto si myslím, že zákonné opatření by nepomohlo ke změně vlastního uvědomění, ale jen k vědomí, že bude možnost mít určitou výhodu. Bude to znít strašně banálně, ale byla by to výhoda v krátkodobém horizontu a je potřeba přemýšlet nad těmi dlouhodobými.
