Názvem zařízení i filmem se inspirovaly ženy ze Skoku do života v Hradci Králové, kde založily bistro zaměstnávající mentálně postižené a duševně nemocné lidi. Podnik se stal oblíbeným místem k odpočinku, příjemnému posezení, vychutnávání lahůdek i navazování přátelství mezi hosty a obsluhou. „Sociální kontakt navazují při každé objednávce. (usmívá se) Máme spoustu stálých zákazníků, kteří se k nám rádi vracejí kvůli konkrétním obsluhujícím lidem, které mají v oblibě,” říká v rozhovoru vedoucí Bistra U dvou přátel Hana Šimáčková.
Proč Bistro U dvou přátel? Je to podle francouzské komedie?
Je tam ta inspirace. Pro nás byl ten film takový, že ho naši lidé měli strašně rádi. Vůbec už jen to, že je tam člověk, který má mentální postižení versus člověk zdravý a jak spolu zvládnou projít celý film. Nejenže spolu mají skvělý vztah, ale zároveň každý přináší trochu toho svého. To je přesně myšlenka bistra a zároveň jsme ho otevřeli s klientem naší sociální služby Ivošem, který je takový náš Quentin z Mortargy a nikdy tu pusu nezavře. Ale je naprosto perfektní. Myslím si, že bistro hodně stojí na tom, jak on je ráno rychlý a perfektní. Přišlo nám to jako přirozený název, který by k tomu všemu měl patřit. A má to i ten symbol, že bát se lidí s mentálním postižením není potřeba. Mnohdy k nám někdo přijde a ani nepozná, že je ve speciálním bistru, což vlastně chceme. Chceme, aby se lidé navzájem setkávali, a ony ty rozdíly už potom nikomu nepřijdou zásadní.
„V současnosti máme 30 lidí zaměstnaných i po různých kioscích na školách. Pracují tam nejen lidé s mentálním postižením, ale naši cílovou skupinu jsme i trochu rozšířili, tudíž jsou tu lidé s psychiatrickým onemocněním a smyslovými vadami.”
Jak jste začínali a jaké byly začátky?
Vznikli jsme v roce 2012 a už dva roky předtím jsme věděli, že naše cílová skupina lidí s mentálním postižením se nám nedaří uplatnit na volném trhu práce. Společně s nimi jsme se sešli, bavili jsme se o tom, co by chtěli dělat a jakou formu podnikání bychom měli zvolit. A protože v té době „frčely” chráněné kavárny, byla to jedna ze zkušeností, kterou naši lidé měli a věděli, že další lidé s tímto hendikepem v takových zařízeních pracují. Proto i sami klienti chtěli kavárnu. Zamýšleli jsme se nad tím z hlediska ekonomické udržitelnosti a ne, abychom čekali na to, jací lidé k nám přijdou a kolik vyděláme. Takže jsme začali řešit generování peněz i jinde a vymýšlet návazné služby, proto jsme začali organizovat poskytování cateringu a dovážení svačinek do základních i středních škol a firem.
Jak se to osvědčilo?
Tento koncept nebyl vůbec špatný a osvědčil se nám. Pozitivní na tom bylo, že jsme měli možnost všechny aktivity vymyslet tak, aby naši lidé mohli být maximálně samostatní a činnost mohli vytvářet jen sami. V roce 2012 nám nastoupilo 7 lidí s mentálním postižením, kteří se na to i dlouhodobě připravovali. V současnosti máme 30 lidí zaměstnaných i po různých kioscích na školách. Pracují tam nejen lidé s mentálním postižením, ale naši cílovou skupinu jsme i trochu rozšířili, tudíž jsou tu lidé s psychiatrickým onemocněním a smyslovými vadami.
V době, kdy se rozvíjely kavárny, měla největší úspěch Kavárna ve tmě. Byla pro vaší práci inspirací?
To říct nemohu. Inspirovali jsme se jinou kavárnou nazvanou Vesmína, kterou jsme navštěvovali vždy, když jsme dorazili do Prahy. Bylo pro nás důležité změnit jednu základní věc a to tu, aby naši lidé nebyli jen donašeči věcí z místa A na místo B, ale aby činnost mohli dělat samostatně. Proto jsme chtěli, aby mohli manipulovat s kávovarem, přístroji za barem, tak i s penězi, což se nám podařilo díky projektu mezinárodní spolupráce. Ve Švédsku tyto věci normálně fungují a byla nám představená pokladna, kterou speciálně naprogramovali pro lidi, kteří pracovali s financemi a měli mentální hendikep. Když jsme ji tam uviděli, napadlo nás, že by to mohla být cesta i pro nás. Funguje tak, že ukazuje obrázky mincí a bankovek, čili to, co vám zákazník dá, to v nabídce zaškrtnete a potom ještě také kolikrát jste takovou bankovku dostal. Ukáže vám při platbě také samozřejmě součet a obrázky mincí a bankovek, které máte vrátit. Odbouralo se to, že by naši lidé neuměli počítat, nebo nevydrželi čtyři hodiny v kuse, nebo nepoznali některé mince.
Jdete i tak daleko, že vaši zaměstnanci navazují přátelské vztahy se zákazníky?
Oni tam obsluhují a my tam vlastně vůbec nejsme. Máme dva vedoucí, někdy tři podle sezony. Většinou tam bývá přítomný jeden zdravý vedoucí člověk na celou směnu, má své úkoly a je tu hlavně pro případ nouze či intenzivní začátečnický zácvik. Postupem času však člověka opouštíme a necháváme samostatně pracovat. Jen v případech reklamace, nebo když se rozbije kávovar či pokladna, jsou naši lidé naučeni zavolat nás. Jinak sociální kontakt navazují při každé objednávce. (usmívá se) Máme spoustu stálých zákazníků, kteří se k nám rádi vracejí kvůli konkrétním obsluhujícím lidem, které mají v oblibě.
Konkrétní příklad máte?
(usměje se) Těch je. Přemýšlím, který vám mám říct. Vrací se nám hodně lidí z krajského úřadu, kteří tu mívají i schůzky. Asi naší nejoblíbenější zákaznicí je učitelka němčiny, která si do kavárny zve své žáky a učí je konverzovat. Všichni naši lidé se s ní znají už dobrou řadu let a potkávají se i venku. A mají spolu pěkný vztah.
Takže i pro zaměstnance se potom z kavárny stává víc přirozené prostředí, že?
Bistro není jen samostatný podnik. Vzešli jsme ze sociálních služeb, které připravovaly klienty na práci a na bydlení, aby mohli svůj život žít co nejvíce normálně. To znamená, že je naprosto přirozené chodit do práce jako každý dospělý člověk. Že je přirozené odstěhovat se od svých rodičů a žít samostatně. To všechno nám krásně navazuje, lidé se pohybují po Hradci Králové, jsou v něm vidět a jsou samostatní. Je to jako normální život. Setkáváme se v rámci naší skupiny s problémem abstraktního myšlení, nebo i problémem s komunikací, abychom si vzájemně rozuměli. Ale už to tolik nejsou ty sociální problémy.
„Když jsme otevřeli bistro, u každého pracovníka s postižením trvalo zhruba půl roku, než se sžil s pracovní pozicí. Chtěli jsme podnikat, ale ve skutečnosti je to bistro našich pracovníků a záleží na nich, jak se o něj postarají.”
Hodně se nyní mluví o integraci v sociálních podnicích, na což ještě není připravená legislativa. Chcete v tomto ohledu jít ještě dál?
Máme integrační sociální podnik. Bistro U dvou přátel je podnik jako každý jiný, je to vyčleněná část organizace Skok do života, kde jsou lidé normálně zaměstnaní. Zamýšlíme se spíše nad tím, že nejsme organizace, která může vzít všechny lidi, kteří jsou u nás v sociálních službách a nabízet jim práci jen u nás. Řešíme i to, jak motivovat další firmy, aby byly schopné přijmout tyto mentálně postižené lidi do svého procesu a posunout je na volný trh práce. Několikrát se nám to bohužel neosvědčilo, protože základním problémem mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem je komunikace a pak také to, že když nejste odborníkem na tuto skupinu. Zaměstnavatel klade nějaké překážky v práci, aniž by chtěl. Ať už je to změnou pomůcky nebo přeorganizováním prostoru. A to je problém. Takže se nám stávalo, že se nám klienti vraceli z volného trhu práce zpátky do sociálních služeb. Také proto bistro vzniklo. Takže teď hledáme cesty, jak to udělat, abychom se z toho nezbláznili. (úsměv) A kam to posunout dál, protože jsme si vědomi svých limitů. Zda oslovit další sociální podniky, které by kolem nás mohly vznikat, nebo formu spolupráce s firmami, které zvládnout vzít naše lidi pod křídla. My jim můžeme dělat poradenství, jak je správně zaměstnávat. Ale zatím se nám model neukázal.
Další specifická věc je, že ne všichni lidé z našich služeb nemají vždy činnost, kterou by si na sebe vydělali. Proto plánujeme sociálně terapeutickou dílnu, kam by ti lidé mohli jít. A další věc je, že kolem čtyřicátého až padesátého roku věku se schopnosti klientů začnou snižovat a ne vždycky je udržíme dlouhodobě v práci, takže je potřeba posunout je jinam. Tam nám může přijít na pomoc terapeutická dílna. To jsou dva směry, jak ze sociálního podniku do služby a dílny a z druhé strany zase na volný trh práce.
Jak se u vás zaměstnanci posouvají kariérně a mají možnost růstu?
Ano. (úsměv) Mají možnost růstu. Když jsme otevřeli bistro, u každého pracovníka s postižením trvalo zhruba půl roku, než se sžil s pracovní pozicí. Chtěli jsme podnikat, ale ve skutečnosti je to bistro našich pracovníků a záleží na nich, jak se o něj postarají. A dostali jsme se až k tomu, že ve chvíli, kdy si byli jistí v pracovní pozici a úkolech, přinášeli nové návrhy na zlepšení, a co by chtěli v práci dělat. Někdy se stane, že vymyslí něco nového, co by tam mohli začlenit. Ve chvíli, kdy lidé, kteří jsou schopni pracovat s penězi - tedy rádi vídají lidi (úsměv) - tak je máme dva roky za barem. Zjišťujeme, že zvládnou rychle reagovat na zákazníka, být dostatečně samostatní a vyžadují minimální podporu, nebojíme se je umístit na vlastní kiosek na škole, který si vedou samostatně. Je tam tedy růst zodpovědnosti. Zároveň se sociální podnik snažíme vést společně tak, že některé činnosti si rozklíčujeme. Řekneme si - dobře, nezvládám řešit jako vedoucí, které věci se nám rozbili, ale Ivo, náš pracovník, ví, co je to imbus - na rozdíl ode mě (smích) - a rozumí technickým věcem, takže umí tyto věci evidovat. Rozdělujeme tedy odpovědnost za chod celého podniku tak, že někdo má pracovní pozici v přípravně, vytváří občerstvení a každý den půl hodiny věnuje ještě nějakému úkolu, za který si bere zodpovědnost.
Integrační sociální podnikání by mělo mít přesah i do soukromého života zaměstnanců. Pracujete na tom také?
Tím, že poskytujeme také sociální službu, je to součástí našeho konceptu. Když to shrnu - když člověk zavítá do naší organizace Skok do života, prvně jde do sociální rehabilitace, kde se nějakou dobu připravuje na práci, na bydlení, získá potřebné dovednosti, schopnosti a sebevědomí. Potom přijde chvíle, kdy je dobré být zaměstnaný. Takže se člověk přesune na práci a může pracovat v bistru, ale ne všichni lidé chtějí pracovat s jídlem a lidmi. Někteří proto chodí do dílny s chráněnými pracovními místy. Pokud to v práci zvládají, musejí si říct - mám dost peněz na to, abych se odstěhoval od své rodiny. Pak pro ně máme možnost chráněného bydlení, nebo podporu samostatného bydlení, podle míry podpory, kterou ten daný člověk potřebuje. Takhle by to vypadalo úplně skvěle, kdyby to fungovalo, o což se snažíme. Ale co se týká práce, máme omezené kapacity a to samé platí pro bydlení. Chybí nám v Hradci Králové dostatek míst, aby se do bytů mohli odstěhovat lidé, pokud jsou připraveni. Jen teď máme dvacet čekatelů na bydlení.
Pojďme ještě k Bistru U dvou přátel. Máte i nějakou specialitu, kvůli které se k vám vracejí zákazníci?
Náš nejmilejší produkt jsou máslové koláčky, co mají takový zajímavý příběh. Měli jsme zaměstnanou jednu pracovnici, která měla psychiatrické onemocnění, ale byla velmi šikovná v kuchyni. Velmi hezky zároveň pracovala s našimi lidmi s postižením. Přišla s receptem, který je naprosto skvělý a jednoduchý na práci. Vysvětlila nám, že se musí vyválet do tvaru kuličky, doprostřed se musí udělat důlek, do něhož se dají povidla, a dá se to péct. Je to vážně jednoduchý proces. To samé platí pro těsto, kdy dáte pár věcí dohromady, smícháte a hotovo. Čili ideální pro naše lidi a navíc jsou koláčky strašně dobré. Výsledkem je to, že každý, kdo u nás pracuje, zvládne upéct tyto koláčky a dělají si je doma, protože je mají rádi a navíc je to jeden z našich základních produktů. Ovšem cokoliv děláme, jsou to věci na základě jednoduché gastronomie. Je to z toho důvodu, aby lidé zvládli produkty dělat samostatně. Vrcholem toho, co děláme, jsou omelety a palačinky, které nezvládají úplně všichni, ale produkt obložená houska šunka-sýr, kterou dáváme většinou do sortimentu, je produktem, který zvládá také opravdu každý. Máme manuály, jak člověka zatrénovat, ale pokud pět let děláte obložené housky se šunkou a sýrem, tak už je umíte skvěle. (úsměv) Mám kolegu Ivoše, který mě v rychlosti obložení sta housek trumfne úplně s přehledem. Tam nemám šanci.
Vidím, že před vámi stojí košík jahod a šampaňské.
Ano, doba je zlá. (smích)
To je součást Bistra U dvou přátel?
Alkohol můžeme prodávat a prodáváme ho. Vzaly jsme ho sebou sem na Veletrh sociálního podnikání proto, abychom odlehčily atmosféru, protože v současné době různých legislativních změn a doby, která je pro sociální podnikatele velmi náročná, si myslíme, že někdy je to s alkoholem trochu snazší. (směje se) Je to slabé, jen takový sektíček. Myslím, že doba je tak zlá, že kdybychom tu měli slivovici, která už bude skoro tuhá, tak to bude pořád málo.
