Integrační sociální podnik existující více než sedm let se zabývá hlavně úklidovými pracemi, ale časem založil i knihařskou dílnu vyrábějící papírenské zboží na míru. „Řekli jsme si od začátku, že budeme dělat všechno pro to, abychom se uživili prací, aby to byl náš hlavní zdroj příjmů. Chtěli jsme s cílovou skupinou dělat takovou práci, která si najde zákazníky, co za ni budou ochotní platit,” vysvětluje původ vzniku firmy Semitam majitelka Martina Kadlecová a dodává: „Obor úklidu jsme si vybrali také proto, že na něj nepotřebujete žádnou velkou vstupní investici, nepotřebujete ani žádné velké prostory, protože výkon práce probíhá v jiných budovách. Jenže pozor! Dobře odvedený úklid není vůbec jednoduchá činnost. Zametat chodník je jedna věc, ale pustit si někoho do bytu už není legrace, abyste mu věřil, že se nic nerozbije a neponičí.”
„Musíte si získat důvěru. Jakmile lidé vidí, že to jde bez problémů, máte z části vyhráno. Na začátku jsme museli prolomit bariéry a učinit tak velký krok.”
Tato žena má za sebou mnohaletou praxi speciální pedagožky, kterou chtěla přetavit do reálných výsledků v praktickém životě. „Věděla jsem téměř okamžitě, že nejvíc lidem pomůžu, když jim dám skutečnou práci za skutečné peníze,” dodala. Než se vůbec pustila do vlastního podnikání, vyjednala spolupráci s firmou Ross z Havlíčkova Brodu. „Tam jsme měli první tři pracovní místa. Nakonec se ukázalo, že není dobré směřovat práci jen k jednomu zákazníkovi, nebo k tomu, kdo služby odebírá. Ross měl potom problém, což znamenalo problémy i pro nás, ale v tu chvíli už jsme měli další zakázky a začali jsme na tom stavět dál,” přibližuje počátky firmy.
Pracuje s lidmi, kteří jsou duševně nemocní, nebo mají tělesné hendikepy. Zároveň ve firmě pracuje také člověk, který nemluví, zvládne ovšem mnoho práce.
Podnikání samotné začalo slibně, ale sama Kadlecová ani netušila, že ho bude za čas označovat jako sociální. Semitam byl totiž na Vysočině první svého druhu a neměl dokonalý klid na práci a rozvoj kvůli zaměstnávání OZP, bývalých vězňů a Romů. Městu se nepozdávalo zaměstnávání dosti nesourodých skupin lidí a místní dráždila zejména odvaha přivést sem za prací bývalé vězně. „Musíte si získat důvěru. Jakmile lidé vidí, že to jde bez problémů, máte z části vyhráno. Na začátku jsme museli prolomit bariéry a učinit tak velký krok. Žádné potíže v současnosti nejsou, ale ten první průšvih přímo v zaměstnání se může kdykoliv stát a pak vám ve městě řeknou: Jojo, my jsme si mysleli, že se může něco přihodit,” uvědomuje si zakladatelka Semitamu.
Nepřímé potíže se přece jen objevily, jenže ani Kadlecová je nemohla ovlivnit. V minulosti zaměstnala ženu se sklony ke žhářství, která ovšem nedokázala svou touhu po „tančících jiskrách” přemoci. A tak ve svém volném čase zapálila volejbalové šatny a po městě podobným způsobem poničila několik vozů. „Měli jsme to samozřejmě na stole, ale na nás bylo, abychom vysvětlili, že se díky včasnému usvědčení podařilo předejít těžším zločinům. Její skutek se neodehrál v pracovní době. Žena dostala šanci, ale nevyužila ji. U soudu jsem proti ní svědčila, ale pochopila to. Dobře věděla, že se to stát nemělo. Myslím, že zášť mezi námi není, protože všichni dobře vědí, že pokud nastane problém, budu to řešit a budu muset svědčit. Ta žena byla odsouzena a já věřím, že podstoupí i léčbu,” konstatuje Martina Kadlecová.
U firem už mají jméno
Pozici na místním i okolním trhu si proto nebudovali lehce. Jenže postupně se úklidové práce odebírané od firmy se sociálním přesahem uchytily a staly se vyhledávanou a oblíbenou službou podniků, škol, sportovních i dobročinných organizací. Úklidové čety Semitamu dnes zvládnou i několik zakázek za den. „Funguje to tak, že uklízečka má například dvě až tři firmy dohromady. Pokud je úklid rozsáhlý, vždycky s ní někdo jede, ať už jsem to já, nebo kolegové. Do některých objektů musíme vyslat i dva až tři uklízeče,” uvádí rozsah práce Kadlecová.
Semitam získal velkého klienta ve firmě Spider prodávající svahové sekačky, kde dnes pomáhají s pravidelným úklidem jak v kancelářské části, tak i ve velké průmyslové hale. „Uklízíme i v době, kdy mají týdenní podnikovou dovolenou, to jsme tam až v osmi lidech a děláme generální úklid po celé rozloze,” vypráví Kadlecová s tím, že ředitel této společnosti si navíc na kvalitně provedený úklid potrpí.
„Potom za námi chodívá a říká: To je taková krása. Je milé, když vás za to někdo pochválí,” usmívá se. Lidé ze Semitamu však uklízejí i v pečovatelských domech, pracují s velkými klienty a také provádějí mytí oken ve výškách na vysokozdvižném jeřábu jako třeba ve vyhlášeném pivovaru Bernard v Humpolci. „Na těžší práce najmeme lidi na dohodu, nebo dokonce i já chodím vypomáhat. Uklízeli jsme i neskutečně zanešené byty odpadem, či vyhořelý byt. K takové práci se dostaneme jednou až dvakrát ročně,” připomíná neobvyklé zakázky.
Později tu začali s výrobou bloků, zápisníků i knižní vazby. Zejména první část jejich služeb lze vnímat jako umělecké dílo. Vždyť si sami kreslí jedinečné návrhy, které zdobí obálky výrobků.
Všechno to začalo na původním působišti v domě Čechovka, Kadlecová se seznámila s mladou ženou, jež papírnické potřeby vyráběla. „O Vánocích tehdy potřebovala výpomoc, my jsme se postupně naučili knihařské řemeslo a vypomohli. Mezi lety 2012 a 2014 jsme byli podpořeni grantem z Evropského sociálního fondu a pořídili jsme do dílny i vybavení. Slečna, která nás vše naučila, u nás potom rok dělala vedoucí dílny,” připomněla, jak se Semitam dostal ke svému druhému oboru, který se dnes snaží významně rozvíjet.
„Děláme také individuální zakázky, kdy nám lidé zašlou vlastní návrh na přání a my ho zhotovíme. Moc se jim líbí, že si mohou přebal sami navrhnout.”
Semitam začal své výrobky z tiskařské dílny rozšiřovat a ve výrobě pokračoval. Dnes se může pochlubit vlastními motivy na blocích, které dělá dokonce na přání zákazníků. „Vzniklo to tak, že jsme tu pořádali konferenci a byli jsme schopni zajistit vše od úklidu, reklamních předmětů až po catering,” dodává personalistka Alena Váchová.
V dílně dnes vypomáhají i praktikanti ze středních škol a maminky po mateřské. „Samozřejmě že na e-shopu máme také výrobky ze sériové výroby. Snažíme se mít od každého motivu něco vyrobeno, což dělá nějakých pět až deset kousků. Děláme také individuální zakázky, kdy nám lidé zašlou vlastní návrh na přání a my ho zhotovíme. Moc se jim líbí, že si mohou přebal sami navrhnout,” přibližuje. Kadlecová s kolegyněmi pořádá také den otevřených dveří, kdy si lidé přímo na strojích svůj motiv vytvoří a převedou jej na diáře a další tiskoviny. „Kdo je na ruce šikovný, zvládne to.”
Šikovné ruce versus nepříjemný úklid
V knihařské dílně však zatím mají na stálý úvazek šikovné ruce dvou žen s hendikepem. Pokud se podaří dojednat zakázku reklamních předmětů na dvě stě kusů, nastupují na práci úplně všichni, kdo umí tiskařinu a kompletaci. „Když je domluvený finální design, jsme schopni to za tři dny vyřídit,” upřesňuje.
Dva obory se náramně hodily do koncepce, neboť tak Semitam mohl využít zaměstnance na jiný druh činností. „Někdo je totiž šikovný na ruce, ale zase mu vadí úklid. Je pro ně poté lepší místo v dílně,” říká Martina Kadlecová. Mezi zaměstnanci se najdou ovšem i ti, kteří nemají takové štěstí, nejsou tak zruční, ale zároveň nemají rádi úklid nepříjemných prostor, například toalet, a proto končí a hledají jiné zaměstnání. Měli jsme tu takový případ ženy, která kvůli tomu musela skončit,” potvrzuje Kadlecová.
Jak sama říká, oba obory musejí zaměstnance perfektně naučit, aby udrželi kvalitu práce, ať je to tiskařina, nebo dobře provedený úklid. „Většinou totiž nikdo nezaregistruje, že je dobře uklizeno. Když někdo přehlédne pavučinu, je to vidět. Za celou dobu se nám ovšem nestalo, že by někdo kvůli nekvalitě vypověděl smlouvu,” zamýšlí se.
Právě kvalita je pro ni měřítkem výkonu, čas a rychlost jsou až na druhém místě. Kadlecová se rozhodla, že normu pracovního výkonu nastaví podle potřeb zaměstnanců. Rozsah velkých přestávek určují sami a nejsou nijak omezení. Platí to právě pro práce v dílně. „Pokud pracujeme na velké zakázce, je na nich, jak si rozloží čas, ale vědí, že do určitého termínu musejí její zpracování stihnout,” připouští.
Podobnou filozofii razí také v oboru úklidu, který sice mnoho lidí považuje za nejjednodušší způsob podnikání, zaměstnanci v něm ovšem musejí být precizní. „Ale každý si určí své tempo. Pokud přibíráme někoho s duševním onemocněním, zajedeme s ním na místo výkonu práce, vyzkoušíme si vše, poznáme rozsah práce, aby příště dotyčný věděl, co jej čeká,” vysvětluje, že si pracovní prostředí simulují přímo v ostrém provozu. „Pokud máme individuální zakázky, nelze časový výkon přesně určit a musíme to vyzkoušet. Klademe důraz na kvalitu. Tím, že se v této branži a mezi touto skupinou lidí pohybujeme, řekla bych, že jsme hodně produktivní,” míní.
„Buď jsou u nás lidé, kteří sice mají střední a vysoké školy, ale život k nim nebyl přívětivý a za žádných okolností nechtějí pracovat na vyšších pozicích, to je sám o sobě hendikep. Anebo jde o duševní onemocnění spjaté s nižší inteligencí.”
Ať už jde o úklid, nebo práce v tiskařské dílně, každý má přesně daný postup práce, aby nedocházelo ke zbytečným prodlevám a pracovní den byl co nejproduktivnější. „Uklízečky tak udělají za čtyři hodiny i tolik, co zvládne zdravá žena za šest hodin práce,” říká personalistka Alena Váchová. Do dílny zase nakupují jednoduše obslužné stroje, aby se zaměstnanci nemuseli trápit se složitými manuály a postupy výroby. Snaží se vytvořit co nejkomfortnější podmínky. „Zaměstnanci mají i přesně dané rozpisy, dobře vědí, který den se co dělá a na jakém místě,” dodala Váchová.
Zdokonalují se v řemesle
V tiskařském oboru se snaží během posledních měsíců neustále zdokonalovat, a proto pracují se zaměstnanci na zdokonalování techniky a využívání moderních postupů. „Zkoušeli jsme školení na ilustrátorství. A rádi bychom uskutečnili školení s jihlavskou knihařskou dílnou, kde jsou mistry ve svém oboru. Do knihařské dílny kupujeme i software Corel, takže bychom se chtěli proškolit také v jeho používání. Reagujeme tím na aktuální potřeby,” dodala Kadlecová, jak vzdělávají své zaměstnance a zajišťují jim neustálý růst.
Každému však nastavují směr jeho profesní dráhy. Vězenkyně tu zpravidla najdou „azyl” a nový životní směr na rok, potom opouštějí brány Semitamu a měly by nalézat nové příležitosti na volném trhu práce. S hendikepovanými však Kadlecová a její tým pracují dlouhodobě. „Nemají tolik možností odchodu někam jinam a velkého profesního růstu a mnohdy o to moc nestojí. Většinou jsou to ženy kolem padesátky, mají za sebou mnohdy velice náročný život a už nemají ambice. A pokud je toho na ně moc, nezvládají to,” přiznává. Prozatím ve svých řadách nenašli další vhodné zaměstnance, kteří by byli schopni posunout se do vedoucích pozicí.
„Zatím tu nejsou, ale věřte tomu, že kdyby měli něco řídit, tak bychom je teď zničili. Je to zejména tím, že u nás pracují lidé s takovou mírou hendikepu, že by to nebylo možné. Buď jsou tu lidé, kteří sice mají střední a vysoké školy, ale život k nim nebyl přívětivý a za žádných okolností nechtějí pracovat na vyšších pozicích, to je sám o sobě hendikep. Anebo jde o duševní onemocnění spjaté s nižší inteligencí,” podotkla.
Tak žije Semitam, což v překladu znamená Na cestě. Na té své jde zatím postupnými krůčky od úplného dna vytrvale k vrcholu. Na Vysočině je jedním z vzorů dobré práce s hendikepovanými osobami i lidmi, kteří opustili vězení a hledají novou šanci, jak být v životě užitečný. Obojí se daří. OZP dostávají nový impuls a vězenkyně zase vidí, že existují i lidé, kteří si na čáře osudu nesou mnohem těžší břímě.
