To všechno před mnoha lety vyměnila za prostory s mřížemi, pachem viny na každém rohu a stala se „vychovatelkou” vězňů, které připravovala na život po výkonu trestu. Dnes napraveným kriminálnicím dává práci a dává je dohromady s postiženými lidmi, aby zároveň pochopili, že jejich život není tak zlý a že mají ještě šanci na normální život.
Jste vystudovaná speciální pedagožka. Jak dlouho jste se této práci věnovala?
Asi sedmnáct let na různých školách. Začínala jsem na prvním stupni základní školy, ale ve specializované třídě a potom jsem byla pět let ve specializovaném školství a poté jsem působila deset let ve věznici jako speciální pedagog.
Co vás přimělo k opuštění speciálního školství a přejít do zcela jiného sektoru?
Tenkrát se sešlo víc věcí, ale ve věznici jsem pracovala s recidivisty, tedy lidmi, kteří opakovaně páchali trestnou činnost, a snažili jsme se hledat různé cesty k nápravě.
„Cvičila jsem s vězenkyněmi jógu a učila je angličtinu. A dost často řešíte také nějaké problémy. Máte pod sebou množství pater, bavíte se s vychovateli a vedete vlastně část věznice.”
A co vedlo k razantním krokům odejít ze speciálního školství a přejít do vězeňského prostředí?
Pracovala jsem tehdy v rehabilitační třídě, to byl projekt Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. V té době končil, nevědělo se, co přesně s třídami bude. Byly v nich hodně těžce postižené děti, ale mně vlastně připadaly normální. Řekla jsem si, že je čas trošku profesi změnit. V té době se otevírala věznice pro ženy ve Světlé nad Sázavou a přijímaly speciální pedagogy. Přihlásila jsem se na konkurz a začala tam pracovat.
Jak vypadá práce speciálního pedagoga za mřížemi?
Když do věznice nastoupí nová odsouzená, děláte s ní anamnézu, popovídáte si s ní, rozeberete určité věci a vytvoříte takzvaný program zacházení. To jsou činnosti, kterým se během svého pobytu bude věnovat kromě práce pro věznici bez nároku na odměnu. Snažíte se pro ni najít vhodné zaměstnání, je zde i vzdělávací středisko. Hledáte aktivity a programy, které by pro ni byly využitelné ne jen po dobu ve výkonu trestu, ale i na svobodě. Pracujete s nimi hodně individuálně, ale také skupinově, kdy vedete výchovné aktivity.
Co jste s nimi tedy dělala?
Cvičila jsem s nimi jógu a učila je angličtinu. A dost často řešíte také nějaké problémy. Máte pod sebou množství pater, bavíte se s vychovateli a vedete vlastně část věznice. Dělali jsme i specializované programy a já jsem měla to štěstí, že jsem se věnovala programu založenému na kognitivně behaviorální terapii. Jednak jsem pracovala s kolegyní psycholožkou a také jsem byla školitelkou pro celou vězeňskou službu. To mi hodně dalo a byla to cílená práce zaměřená na opakující se vzorce chování, ve kterých odsouzení selhávají. Vedou k tomu, že se znova a znova dostávají do kriminálu. Při programu se s nimi dostáváte poměrně hluboko, probíráte kdeco. Znáte film, Pošli to dál?
Bohužel ne.
Je to americký film o klukovi, který udělal dobrý skutek a ten, pro koho jej udělal, tak také vykonal dobrý skutek a takto se to řetězilo. Je to smutné, protože onen hlavní hrdina na konci zemře. Tehdy právě toto běželo v televizi, vězenkyně byly k některým tématům poměrně citlivé a jedna z nich mi na jednom sezení povídá - pořád mluvíte o tom, že tu šanci máme, tak s tím něco udělejte. Začala jsem o tom přemýšlet a ve věznici byla taková situace, že jsme se o něco pokusili. Dost často se snažím zavádět některé věci, mám nápady a úplně se to vždy nesetkávalo s pochopením, protože rigidní systém vlastně trošku narušujete, když se snažíte dělat něco víc, než je běžné.
Myslíte tím nejspíš to, že na jedné straně je systém rozkazů a na té druhé určité mantinely volnosti, že?
Jo, určitě to tak je. A také možnost posunout tu práci někam dál. Proto jsem si řekla, že bych to měla zkusit a využít. Jít a zužitkovat pedagogické schopnosti. Měla jsem už velké děti, které už mě tolik nepotřebovaly, takže jsem měla i část osobního života, která nebyla tolik náročná na čas a zároveň tu byla firma, která by se mnou do toho byla ochotná jít. Takže jsem se potom rozhodla odejít a založila firmu.
„Nikdy jsem ve věznici neměla pocit ohrožení. Strašně mile mě dodnes překvapuje, že se ty ženy ozývají. Dokonce i ty, nad kterými už jsme lámaly hůl, si vedou docela dobře.”
K tomu se dostaneme. Ale jak bylo ve věznici složité navázat kontakt s vězenkyněmi, protože jsou tu ženy odsouzené za drobné delikty až po nejtěžší případy?
Přijímaly mě vcelku v pohodě. Tím, jaký způsob života vedly před nástupem do vězení, mají pečlivě vycvičené „radary” na to, aby člověka poznaly a dokázaly ho dostat do nějakých situací. Ale když mluvíte a chováte se jasně, srozumitelně, konzistentně a neustupujete, nevyhovíte, když chtějí něco nestandardního. Řeknete, že to neděláte a tak podobně, na druhou stranu jim věnujete svůj čas, snažíte se pomoci s řešením problémů, tak vás bez potíží berou. Podle mě je v jakékoliv práci důležité, že ostatní vždycky vědí, jak budete reagovat. Ne že se kvůli jedné věci rozčílím a podruhé ji přejdu. To je strašně důležitá věc, chovat se konzistentně. Ony si to mezi sebou řeknou a vědí, jak na vás. Takže jsem s autoritou problém neměla.
Co vás tam mile překvapilo a na druhou stranu mě zajímá, zda jste zažila i konflikt ze strany odsouzené?
Nezažila, i když některé situace byly náročné. Když se někdo pokusí o sebepoškození, nebo se dostanete do krizových situací. Nikdy jsem ve věznici neměla pocit ohrožení. Strašně mile mě dodnes překvapuje, že se ty ženy ozývají. Dokonce i ty, nad kterými už jsme lámaly hůl, si vedou docela dobře. Jsem s celou řadou z nich v kontaktu a mám radost z toho, jak žijí, když se to povede. Někdy se to totiž nepovede napoprvé a žena se ještě musí do věznice vrátit, protože si potřebuje ještě jednou zopakovat a ujasnit, že vězení vážně není ta cesta, kterou chce jít.
Ptal jsem se záměrně na konflikt, protože se říká, že ženy na sebe někdy i zbytečně žárlí, nebo si nejsou sympatické a nejsou schopné spolu rozepře řešit tak, jako muži.
Samozřejmě, že mezi ženami tam často dochází k velkým hádkám a pranicím, ale obzvlášť ten personál bez uniformy nechávají být, protože vědí, že vás potřebují. Dokáží to strašně dobře rozlišovat. Mám jednu úsměvnou zkušenost.
Podělte se o ni.
Ve vězení samozřejmě funguje i lesbický život. No a jedna z odsouzených žen si se mnou chtěla domlouvat rande. Vy si musíte udržet svoji roli a neutralitu.
„Když jsem šla projekt představovat na město, viděla jsem ten odpor a zděšení, že vinou toho budeme ve městě zvyšovat kriminalitu. Pochopila jsem, že bych si zavřela spoustu dveří, a proto jsem se vrátila k lidem s duševními chorobami a mentálním hendikepem.”
Máte tedy bohaté zkušenosti s vězenkyněmi. Ale posléze jste založila firmu, v níž zaměstnáváte jak vězenkyně, tak osoby se zdravotním postižením. Obě skupiny dobře znáte. Napadlo vás tedy, že jsou to lidé, kterým můžete pomoci k životnímu restartu?
Původně jsem si myslela, že půjdu jen cestou zaměstnávání lidí opouštějících věznici, ale pochopila jsem, že by to nebylo to nejlepší, protože v Havlíčkově Brodě a na Vysočině je těchto lidí strašně málo. Když jsem šla projekt představovat na město, viděla jsem ten odpor a zděšení, že vinou toho budeme ve městě zvyšovat kriminalitu. Pochopila jsem, že bych si zavřela spoustu dveří, a proto jsem se vrátila k lidem s duševními chorobami a mentálním hendikepem. Těch je tu poměrně dost a řekla jsem si, že nejlepší to bude nakombinovat. Postupně mě to dovedlo k podobě, v níž je náš podnik teď. Nyní převážná většina zaměstnanců má hendikep a bývalé vězenkyně máme jen jednu až dvě ročně, což je dobře, protože příliš velká kumulace by také nebyla dobrá. Navíc je také musíte ubytovat a vytvořit jim zázemí.
Takže pracujete hlavně s ženami, ať jsou to OZP nebo lidé po výkonu trestu.
Ale máme na úklidech i tři muže, kteří mají status osoby se zdravotním postižením.
V té souvislosti by mě zajímalo, zda jste neměla prvotní obavy o to, že mezi hendikepovanými a někdejšími vězni vzniknou třecí plochy a nepůjde to dohromady.
Tyto obavy jsem vůbec neměla, ale když jsem tento projekt podávala na Ministerstvo práce a sociálních věcí, tak úředníci byli překvapení. Není to asi úplně obvyklá kombinace, ale vychází to od konkrétních lidí a také díky mým zkušenostem. Věděla jsem, že OZP budou většinou starší ženy, aby těm dalším dělaly tak trochu babičku, nebo mámu. A vidíte to, funguje to dobře.
Takže neexistuje ani případ, že byste si pod křídla vzala těžko zpacifikovatelného agresivního trestance.
Vůbec ne! Mému výběru předchází to, že si s tím člověkem dlouhodobě píšu, zajedu za ním do věznice a musí se snažit řešit svou situaci už tam. Řeší dluhy, má konkrétní představy o životě. Kdyby to tak totiž nebylo, je to mrhání mým i jeho potenciálem.
Zabraňujete tím tedy i potencionální šikaně vůči zaměstnancům s mentálním postižením, že?
Je to přesně tak.
Jsou to tedy kontakty s těmi lidmi ještě z doby, kdy jste pracovala ve věznici?
Teď už ne, ale jen s jednou vězenkyní, která je tam opakovaně a na dlouho, si teď píšu. V začátcích jsem některé znala, ale teď už přímo tam odsud neznám. Takže jen na základě dopisů, případné návštěvy, kontaktů se sociální pracovnicí a dalšími odbornými zaměstnanci. Výhoda je, že ti zaměstnanci je tam znají a můžeme na ně společnými silami působit. Je fajn, že se o ně na dálku zajímají i po propuštění.
Jak ve vašich očích havlíčkobrodská radnice přijímá fakt, že zaměstnáváte vězně a také lidi s hendikepem?
V podstatě bych řekla, že dobře. Ze začátku jsme nebyli dobře přijímaní, skoro bych řekla, že nebyla žádná spolupráce. Neměli o ní zájem, ale postupně se to zlepšuje a město už od nás dokonce odebralo výrobky z naší knihařské dílny, uklízíme pro ně, takže je to dobré. Ale uvědomuji si, že kdyby se u nás odehrál nějaký průšvih, tak se jim to ani trochu nebude líbit.
A jak na to nahlížejí obyvatelé?
Ve městě jsou úplně jiné problémy. Je tu spousta lidí na ubytovnách, máme tady hodně cizinců. To jsou daleko větší potíže, než my tady, kde to máme pohlídané. V tomto ohledu je nezajímáme.
Jak to řešíte, když k vězni dáte OZP partnera a zároveň bývalému trestanci tedy ukazujete, že existují i lidé, kteří jsou na tom v životě ještě hůř a někdy dokonce i permanentně a ten člověk se přesto opět dostane do střetu se zákonem?
Na to máme skvělé supervize. Mohla bych udělat chybu v tom, že ho špatně odhadnu, ale zda novou šanci na život využije, či nevyužije, to už je jenom jeho věc. Mým úkolem je zabránit poškození jména firmy a také tomu, aby někomu ublížil a podobně. Jestliže ovšem nechce pracovat a jeho život ještě nedozrál k tomu, že bude žít v podstatě stereotypně, tak je to jeho problém a můj špatný odhad, že jsem jej do firmy vzala. Za to si vinu nedávám, ale rozhodně o tom hodně přemýšlím. Důležité je přijít na to, proč se to stalo. Vždycky, když mě někdo tak moc zklamal, byl to člověk se závislostí, s nimiž si nevědí rady ani největší odborníci a je to velký problém.
Potíž je tedy v tom, že vás dokáží přesvědčit o tom, že už svou závislost mají za sebou, zvládli to stejně jako to, že opustili kriminální život. Načež se ukáže, že v tom „pojedou” dál?
I to se může stát. Recidiva v České republice je dnes u nás více než 60 procent. Z žen po výkonu trestu, kterým jsme dali šanci na nový začátek a zklamali naši důvěru, jde jen deset procent.
Setkala jste se s tím, že člověk po výkonu trestu změnil po opuštění věznice své chování a nezdál se být napravený?
Ve věznici to každý myslí vážně! Opravdu většina věří, že se změní. Realita potom může být úplně jiná. Ne vždycky se změny ke špatnému podařilo podchytit úplně včas. Existují dva případy, které mě hodně mrzí, ale stejně vím, že něco v nich zůstalo, že je svědomí trápí a přemýšlí víc než předtím. Každopádně, že se někdo tváří ve věznici lépe než potom na svobodě, to tak prostě je a musím s tím počítat. Může se to stát i s normálním zaměstnancem, že nějakým způsobem selže. Nemáte jistotu ani u nikoho jiného, ale u bývalých vězňů si trochu víc všímáte některých projevů. Jsou to ovšem pořád jen lidi.
Je pro vás práce s hendikepovanými tedy jednodušší?
Začnu ještě někde jinde. Ze všeho nejobtížnější práce je s mladými lidmi, kteří přicházejí z výchovného ústavu. V podstatě nejsou vůbec připravení na „neústavní„ život. Ať se na mě současný systém nezlobí, ale naučil je velmi málo. Jsou zvyklí dojít odsud sem, tam si vyzvednout jídlo, aktivitu vyvíjet jen na pokyn. I po dvou měsících se byli schopni v Havlíčkově Brodě ztratit. Většině z nich chybí návyky, ale i motivace, vytrvalost, tolerance. Práce s nimi je opravdu velmi náročná. Aby k něčemu vedla, potřebovali by mít každý svého mentora, někoho, kdo je bude doprovázet při zahájení samostatného života. Zato lidé po výkonu trestu a OZP skupiny jsou trochu jiné. Ti už motivaci mají, snaží se vyrovnat s předchozími životními zkušenostmi či nějakým omezením. Práce si většinou váží. Ač je práce s nimi také náročná, je na čem stavět, co rozvíjet. Ač jsem pedagogický optimista, u mladých z „výchovňáku” se start napoprvé podaří výjimečně.
Je to nenapravitelné?
To je špatné slovo. Oni dlouhodobě nějak žili a vezměte si, že když se chcete v něčem změnit…
… Tak to dá obrovskou práci.
Museli by změnit takřka všechno. Celý život se nějakým způsobem snažili přežívat. Mají za sebou úplně nepředstavitelné věci. Udělat z nich dobrého člověka je hrozně těžká disciplína. Od začátku je špatně moc věcí – genetika, výchova, prostředí. I pro integrační podnik je jejich začleňování strašně dlouhý proces. Nemělo by ovšem smysl vytvářet podniky, kde by byli pouze mladí. Je lepší zachovat věkovou různorodost, mít tam muže i ženy, mít to co nejpestřejší. Je lepší integrace než segregace.
