Důležitá otázka na začátek. Šijete?
Radko Dražil: Nejsem na to žádný expert, to se musím přiznat. Ale jsem nositelem know-how, které jsme za ty roky dali s mým tátou, profíkem v oboru textilií, dohromady. Každopádně jsem se musel naučit spoustu věcí. Nešiju, ale musím umět na našich strojích opravit základní věci. Jsme zatím moc malí na to, abychom si mohli dovolit vlastního technika. Samozřejmě mám nějakého „přítele na telefonu”, který se na problém přijede podívat a vyřešit ho, když nastane. Ale se základními věcmi si prostě musím poradit sám, zapřemýšlet, proč stroj nefunguje. Jinak nešiji, ale umím si k tomu sednout a dnes už bych nejspíš něco ušil.
Lenka Svačinová: Narodila jsem se do rodiny, kde jsme si doma normálně šili a ještě na vysoké škole jsem nosila oblečení šité vlastnoručně, ale nebylo to nic moc. No a tady šiji. Snažím se nešít, ale když se nestíhá, dokážu alespoň něco. Není to jednoduchý obor, neušiji všechno. Z mého pohledu je to podceňovaná profese a nezvládl by jí každý.
Vy jste vizionář a vaše žena vám nápady koriguje. Jak to tedy mezi vámi funguje?
LS: Ale pozor, mě taky občas něco napadne! (smích)
RD: Doplňujeme se. Určitě to není tak, že bych byl gejzírem nápadů jen já. Alespoň pro mě je moje žena inspirací. Máme to složitější v tom, že jsme spolu prakticky 24 hodin denně. Bydlíme tu. Jak vstaneme, od rána se věnujeme lidem ve firmě, jsme spolu v jedné kanceláři, jdeme spolu pro děti do školky. Takže jsme vedle sebe pořád a to i o víkendech. Už ani neoddělujeme víkend a pracovní den, protože občas je nutné ještě udělat něco o sobotách a nedělích. Proto si k něčemu sedneme a některé věci zařizujeme, protože je třeba vše připravit i na další pracovní týden. Kdybychom se nedokázali doplňovat a inspirovat navzájem, nemohli bychom spolu fungovat v této firmě.
Ale vám to funguje.
RD: Ano a já jsem schopnost pracovat spolu obdivoval u svých rodičů. Oni spolu seděli v jedné kanceláři, dělali spolu v jedné práci. Líbilo se mi, že to bylo hrozně pohodové manželství a dokázali vedle sebe fungovat nepřetržitě. Za celý život jsem nepozoroval, že by v jejich vztahu byla nějaká vážnější krize a byl bych moc rád, kdyby to tak bylo také u nás, ale většinu těch věcí řešíme spolu. Já něco napíšu, dám to ženě přečíst, ona mi udělá korekci, pokud jde třeba o nějaký projekt a funguje to také obráceně. Nastřelím nějaký nápad, ona ho dopracuje. Lenka je skvělý kompilátor. Všechno posbírá, dá dohromady a učeše, protože moje čeština je moc vzletná až taková nečitelná pro dnešní lidi.
Co je to poslední, co jste spolu vymysleli?
RD: Naposledy jsme se zajímali o to, co by se dalo dělat v oblasti duševního vlastnictví, a přinesl jsem nápad se slow-marketingem, že bychom ho dělali jinak, vrátili se k tradičním postupům, využili a zapojili do toho lidi, kteří mají čas a chuť se věnovat této činnosti. To jsou například kluci na vozíčku, kteří mají hromadu času a nevědí, co s ním. Jsou pořád na jednom místě, nedostanou se z Jedličkova ústavu pořádně ven a mají dost času, s kterým si nevědí rady. Teď je dobré ho využít, protože my potřebujeme dostat do komunikace se zákazníkem lidskost. Lenka zase vymyslela způsob, jak právě tuhle ideu posunout na ještě vyšší úroveň. Momentálně proto děláme na této činnosti a snažíme se rozšířit do prostoru služeb, než že by šlo o hmatatelné produkty. Ne že bychom nic nevymysleli. Máme tu chrániče polštářů, speciální spací vak pro malé děti. Jenomže všechno to jsou zatím polotovary, které se nám nepodařilo dotáhnout do výsledku k prezentaci, i když se to potencionálním zákazníkům, což jsou ženy s dětmi, moc líbilo. Byla by to spousta práce s dalším marketingem, ale pustíme se do toho, až bude zase chvíli čas a přeorientujeme se zase na výrobní řady.
Co jste svému muži řekla na jeho poslední nápad se slow-marketingem?
LS: Dopracovali jsme se k tomu a tak nějak to symbolizuje naší cestu. Učili jsme se všechno za pochodu a najednou jsme došli k závěru, že je to jedna z možností, jak marketovat v takto velkém podniku a teď si to na sobě zkoušíme.
RD: Samozřejmě nevíme, jak to bude fungovat v ostré praxi.
LS: Všechno musíme otestovat, ale když se to nepovede, tak Radkovi nevynadám. Budu naopak moc ráda, když to bude fungovat. (úsměv)
Jaký jste měli nejšílenější nápad?
LS: Já si nic nevybavím. Nejšílenější nápady mají hlavně naše děti. Ale věřte tomu, že šílené a nadnesené nápady mívám hlavně já, protože jsem ve znamení Berana a nedomýšlím technické detaily, proto by některé výrobky nebylo možné zrealizovat. Technicky myslící člověk potom mým představám dá mantinely.
RD: Je fakt, že uvažuji spíš pragmaticky a systematicky, takže si dopředu rozmyslím, jestli naší myšlenku půjde uskutečnit, protože už nějakou dobu ve firmě pracujeme a víme, čeho jsme s naším personálem schopni, nebo co by bylo možné. Na začátku našeho podnikání jsem měl poměrně dost finančně náročné nápady, týkalo se to třeba způsobů tisku. Chtěl jsem navázat na své zkušenosti z předcházejících zaměstnání, proto jsme chtěli vyzkoušet digitální tisk. Potom jsem měl také zajímavý nápad – ale od toho mě odradila žena - kdy jsem chtěl zkusit jakéhosi digitálního Guttenberga.
Představte to prosím blíže.
RD: S tím, jak se začalo mluvit o církevních restitucích a dalších záležitostech, napadlo nás, že je tu spousta starých knih, které by bylo dobré převést do digitální podoby, archivovat je a zpřístupnit široké veřejnosti. Proto jsme chtěli zřídit digitální dílnu pro digitalizaci těchto tisků. Byl to nápad, který byl úplně mimo oblast, čím se dnes zabýváme.
Na čem jste ztroskotali?
RD: Aby se takový archiv dal provozovat na odpovídající úrovni, museli bychom přikročit k docela velké vstupní investici. Do toho jsme se tedy fakt nepustili. Žena mi to raději rozmluvila. Udělal jsem si rešerši nákladů a jaká by byla vstupní investice a kolik by stálo vybavení. Pokud děláte s takovými starými tisky, musíme mít k dispozici určité prostředí. V rámci našich prostorů by to prostě nešlo realizovat. Něco podobného tu potom udělala knihovna. Vím, že tisků, různých matrik, záznamů a kronik je velká spousta a zasloužily by si to. V rámci sociálního podniku by taková skvělá služba byla cenově zajímavá. Církve by po něčem podobném docela určitě sáhly, takže by to mohl být celkem zajímavý obor, do kterého by bylo možné vstoupit.
Na realizaci tedy není vhodná doba, nebo prostý nedostatek financí?
RD: Doba by na to určitě byla, jen by to chtělo mít za sebou silnějšího investora.
LS: Ale to se zrovna děje. Některé sociální firmy digitalizaci už dělají a nebojí se toho.
„Když se podíváte na spoustu filmů z první republiky, tak uvidíte, že to měli podobné. Dole byl krám a nahoře se bydlelo. Mělo to své plusy, protože jste nemusel daleko cestovat.”
Povězte mi, jak dobře se vám pracuje jako životním partnerům v jedné kanceláři sociální firmy, ve stejném zaměstnání a na stejných projektech?
LS: Já myslím, že dobře. (smích)
RD: (úsměv) Zatím po sobě neházíme nádobí a ani si nevybavuji nějaké potíže. Vždycky si stavíme racionální argumenty proti racionálním argumentům.
LS: Přirozeně se to rozdělilo na mužské a ženské role. Já dělám personalistiku a účetnictví.
Vnímáte to jako vyloženě ženskou roli?
RD: Klasicky dnes najdete rozhodně více účetních, které jsou ženy.
LS: Technické věci, organizaci výroby a údržbu strojů řešíš ty.
RD: Docela dobře se doplňujeme. Takové věci jako styk s úřadem práce, zainteresovanými lidmi v oboru vyřizuje žena. Já jsem jen takový přívěsek na firmě, ale navenek nás reprezentuje Lenka, pokud se jedná o představení podniku, jeho činnosti a přebírání ocenění. Já jsem spíš tak v pozadí a dělám tu mravenčí práci okolo vlastní výroby. Sháním materiály, vozím zboží tam a zpět. U práce na dílně se ale střídáme spolu. Když potřebuje žena trochu oddech, nemám problém jít dolů klidně nastříhat materiál. A samozřejmě to funguje i obráceně. Je fakt, že po osmi letech vztahu odpoledne nevypneme, ale i večer si pořád máme o čem povídat. A když už je to potřeba, vezme kolo a vyjede si někam sama, dvě hodiny jezdí po lese. A já jdu třeba ven se psem. Dokonce i se psem chodíme spolu, protože si rádi povídáme.
To je krásné. Jste dobrým příkladem, že partnerství může fungovat i v zaměstnání. Jenže teď dokonce bydlíte přímo v zaměstnání, byt máte v horním patře domu.
RD: Teď už to tak vážně je, ale ještě před třemi měsíci to bylo úplně jinak. Měli jsme práci a byt oddělené. Teď máme bydlení a práci zařízené a spojené dohromady z praktických důvodů. Zjistili jsme, že do místa tehdejšího bydliště jsme se chodili už jen vyspat. Potom jsme na současném místě začali trávit i víkendy. Máme tady i zahradu a máme tu spoustu věcí. Je to tady příjemnější a nemáte za zády klasicky město.
Jak to ovšem působí na hlavu, když jste pořád v jednom prostoru?
RD: Když se podíváte na spoustu filmů z první republiky, tak uvidíte, že to měli podobné. Dole byl krám a nahoře se bydlelo. Mělo to své plusy, protože jste nemusel daleko cestovat. Když jste chtěl vypnout, odpočinul jste si od obojího – od krámu i obchodu - a šel jste třeba k řece.
LS: Ano, ale to byla třeba neděle. (úsměv)
RD: Jasně. Ale myslím, že můžu mluvit za nás oba, když řeknu, že nás práce baví, můžeme sejít dolů a věnovat se firmě. Není potřebné oddělovat život rodiny a práce. Chodí sem i naše děti, které si sem přijdou hrát, kreslit, dělají skládačky. Prostě nám to zatím vyhovuje a ušetřili jsme si to hloupé přejíždění.
LS: Bydlení v práci není o tom, že bychom byli workoholici. Vždycky jsem dost pracovala, ale máme určité hranice, u nichž končíme.
RD: V práci občas sedíte a víte, že potřebujete doladit ještě spoustu věcí a pak si uvědomíte, že potřebujete udělat i další věci, nebo dostanete nápad a sedíte tam, nebo se tam vracíte. Když mě to tady u nás nebaví, na půl hodiny si vypnu, zajdu si na zahradu, nebo do bytu a něco si přečtu. Najednou potom dostanu nový nápad, napadne mě řešení toho, co bych jinak v práci řešil hodně dlouho, takže při nové inspiraci přijdu a dodělám to kdykoliv. Proto je to výhoda. Vyjdete, nebo sejdete jen jedny schody. Je to jako s našimi zaměstnanci. Taky je nikdo nepeskuje, když se jdou projít na zahradu při bolestech zad, udělat kávu a nikdo je na stopkách neměří. Potom z toho mají lepší pocit a vydrží nám déle v zaměstnání.
LS: Víte, ono to souvisí s tím, že jsme asi ani jeden nebyli typickými zaměstnanci.
Jak to myslíte?
LS: Měli jsme problémy s autoritami, které úplně přirozenými autoritami nebyly, takže nám vyhovuje, když si teď řídíme život, jak potřebujeme. Ona i ta pedagogika je o tom, že se svými svěřenci děláte to, co chcete a potřebujete. Proto je lepší, když vám do toho nemluví víc lidí. Bývá to nejlepší. Když to ve školství má někdo tendenci hodně řídit, tak to nebývá dobré.
A co vy a autority?
RD: Patnáct let jsem byl součástí velkého holdingu, kdy jsem nad sebou měl své šéfy, ale míval jsem volnou pracovní dobu. Měli jsme to nastavené tak, že jsem měl nějakou funkci, zodpovědnost za určitou oblast firmy a zaměstnance, musel jsem mít odpovídající výsledek. Když nebyl, bylo to špatně, pokud byl, byl jsem za to adekvátně ohodnocený. To mi vyhovovalo a ručil jsem si za vlastní práci. Neměl jsem úplně rád, když mi někdo mohl práci ovlivnit a já už jsem ji nemohl korigovat a ovlivnit ji zpětně. Ale byl jsem vždy ochotný. Když jsem něco zkazil, přiznal jsem, že to byla moje chyba. Pokud chyboval někdo z mých podřízených, řekli jsme si jasně, že jsem to nedokázal pohlídat. Hlásil jsem se k odpovědnosti. Proto vím, že tady je to na nás a našich zaměstnancích, jak bude firma vypadat za pět let. Musíme jen najít cesty, jak ji rozvíjet a udržet při životě.
