Podnik vznikl z ničeho na zelené louce. Zajímavé know-how přinesli jeho zakladatelé. „Družstvo vzniklo potom, co jsme připravovali projekt na MPSV z výzvy na sociální podnikání. Chtěli jsme dát dohromady smysluplný projekt za evropské peníze,“ netají místopředseda Texmanu Radko Dražil.
Dobře věděli, že Liberecký kraj má hluboké kořeny v textilním průmyslu, proto se chystali rozjet spolupráci se speciální školou, která nabízela několik šikovných budoucích šiček z tamního studijního oboru a usnadnila jim start. „Proto jsme dali do kupy projekt, zkusili to napsat a projekt nám schválili,“ pokračoval.
„Na této škole jsem dříve pracovala, takže jsem měla představu, jak a kde se studenti uplatní a neuplatní v budoucnu. Výroba byla jednoduchá a my jsme věděli, že lidé s hendikepem ji zvládnou. Navíc byla situace na trhu před pěti lety úplně jiná. Když jste dal inzerát na Úřad práce ČR, lidé vám telefonovali a mohli jste si vybírat. Ve výběru byly poměrně šikovné ženy a také studentky. Z předchozí praxe jsem navíc věděla, jaký přístup je k těmto lidem potřebný,“ dodává předsedkyně Texmanu Lenka Svačinová.
V prosinci 2013 proto vznikla firma, která však ještě neměla prostory. Vedení Texmanu se na periferii Liberce domluvilo s majitelem objektu na pronájmu. „Po dohodě potom nechal budovu zrekonstruovat tak, jak jsme právě potřebovali a od dubna 2014 jsme začali s výrobou,“ připomíná Radko Dražil.
Hendikepovaní šijí různé zakázky
Začínali s několika málo lidmi, ale dnes už mají více než dvacet zaměstnanců, kteří se podílí na produkci několika zajímavých výrobků. Jádrem Texmanu jsou jejich vlastní unikátní odolné lůžkoviny vyrobené z hypoalergenních materiálů s termoregulačními vlastnostmi. „Technologie těchto věcí je tak snadná, že to zvládne člověk už po zaškolení. Nikdy jsme nechtěli na zakázku zvládnout ušít oblek. Pořád se držíme metody takzvaného rovného šití a funguje to,“ konstatoval Dražil.
„Technologie těchto věcí je tak snadná, že to zvládne člověk už po zaškolení. Nikdy jsme nechtěli na zakázku zvládnout ušít oblek.”
Přikrývky a polštáře ušijí lidé s mentálním hendikepem i duševním onemocněním. „Máme tu také mladého muže s autismem a také lidi s kombinovaným postižením,“ uvedla Svačinová. V posledních letech začali přijímat také osoby s fyzickým omezením. „Snažíme se nabízet různorodou práci. Protože víme, jaká mají omezení a některé ženy také bolí záda, tak si práci a činnosti prohodí,“ dodává Dražil.
Kromě vlastní výroby také šijí roušky do zdravotnických zařízení, ubrusy, povlečení. „Jedna zakázka může být za dva až tři dny hotová a potom jdeme hledat něco nového,“ připomíná Radko Dražil. Pokud někteří zaměstnanci nemohou vinou zdravotních potíží pracovat, musejí dokonce sami Dražil i Svačinová zaskakovat. „Zakázky prostě nepočkají a musejí se časově zvládnout. Když vám najednou tři švadleny vypadnou, jste rázem na polovině kapacity a musíte přemýšlet, čemu dát prioritu,“ vysvětluje.
Zkusí nový směr
V minulosti ušili i dětské oblečení z fleesového materiálu, rukavice, šály, čepice. Vedení uvažovalo, že by se k výrobě těchto produktů vrátilo, ale nakonec od konfekcí ustoupilo a zůstala jen výroba bytového textilu. Přitom všem jde vývoj podnikání ruku v ruce také s rozvojem dovedností zaměstnanců. „Dám takový hezký příklad. Mívali jsme zaměstnankyni, která u nás pouze skládala prádlo, později se posadila k šicímu stroji, udělala pokroky a postupně se naučila další operace. Snažíme se lidem najít činnost, ve které se alespoň trochu najdou a bude je bavit,“ uvedl Dražil.
„Mívali jsme zaměstnankyni, která u nás pouze skládala prádlo, později se posadila k šicímu stroji, udělala pokroky a postupně se naučila další operace. Snažíme se lidem najít činnost, ve které se alespoň trochu najdou a bude je bavit.“
V minulých letech tu zaměstnali také chlapce, který přišel z Jedličkova ústavu a měl být vyučeným krejčím. „Věděli jsme, že má postižené i ruce, ale hledali jsme pro něj vhodnou práci, kterou by dobře zvládl a měl dobrý pocit. Našli jsme mu administrativní činnosti. Dnes nám vede databázi zákazníků a podobně. Je to pro něj ovšem spíše home office, protože je klientem Jedličkova ústavu, takže máme slečnu, která za ním dojíždí. Není to ideální. To bude, až vybudujeme bezbariérové kanceláře, bude moci být tady a my víme, že nám odlehčí v dalších administrativních činnostech,“ říká Lenka Svačinová.
I díky tomu sociální byznys Texmanu Liberec kvete a střádá další plány. „Pokoušíme se zajistit lépe placenou práci a zkusíme se vydat směrem technického šití,“ uzavřeli majitelé Texmanu.
