Mohla byste se nám na úvod představit?
Jmenuji se Tereza Kmochová a jsem neslyšící lyžařkou, ale převážně závodím se slyšícími na vysoké úrovni. Narodila jsem se už neslyšící. Mám 100% ztrátu na obě uši. To, že neslyším, se zjistilo poměrně pozdě, cca v mých osmi měsících. Ač neslyším, tak se mi daří dobře skloubit vrcholový sport a studium. Momentálně studuji na Přírodovědecké fakultě UK v Praze na magisterském oboru Imunologie.
„Neslyšící od narození mají před sebou tu těžkou překážku, naučit se srozumitelně mluvit a využívat hlas.“
Narodila jste se 100% ztrátou sluchu. Je „lepší“ se takto narodit, než ztratit sluch v určitém věku?
Podle mě je „lepší“ se narodit už neslyšící. Člověk se pak lépe vyrovnává se ztrátou sluchu, než kdyby o něj přišel později. Na druhou stranu, ti, co ztrácejí sluch později, už nemusí procházet tím nekonečným procesem učení se mluvit a učení se novým neznámým slovíčkům. Neslyšící od narození mají před sebou tu těžkou překážku, naučit se srozumitelně mluvit a využívat hlas.
Proč zrovna lyžování, jste z lyžařské rodiny?
K lyžování mě přivedli rodiče. Pocházím z lyžařské rodiny, mí prarodiče i rodiče a teta závodili dobře na české úrovni, tak bylo celkem jasné, že budu také lyžovat. Navíc jsem vyrůstala přímo pod sjezdovkou v Harrachově. Ale pro závodění jsem se rozhodla sama, protože mě bavilo vyhrávat medaile. Postupně jsem se zlepšovala a začala jsem být docela dobrá v předžákovské a žákovské kategorii v Čechách a už jsem u lyžování zůstala. Ta legrace přestávala být s přestupem do mezinárodní juniorské/dospělé FIS kategorie, kdy jsem začala závodit s Rakušankami, Italkami, Francouzkami – to bylo jako najednou přejít z nějaké pralesní ligy do ligy mistrů. Člověk přišel do reality alpského lyžování a musel prozřít, že lyžařské alpské velmoci jsou opravdu na jiné úrovni.
Závodíte se zdravými nebo přímo s neslyšícími sportovci?
Převážně závodím se slyšícími (zdravými) na mezinárodní úrovni FIS. U neslyšících závodů jezdím jen ty největší akce – deaflympiáda, MS, ME, protože se konají jen jednou za čtyři, respektive dva roky.
„Jsem neslyšící od narození a nikdy jsem nepoznala jiné zvuky, než ty ‚robotické‘ přes sluchadla.”
Četl jsem, že je důležité slyšet sníh, tedy aspoň to závodníci tvrdí. Jaký na to máte názor? Vnímáte právě toto jako určitou bariéru oproti ostatním?
Tohle je těžká otázka, protože jsem neslyšící od narození a nikdy jsem nepoznala jiné zvuky, než ty „robotické“ přes sluchadla. Takže netuším, jak skutečně zní sníh. Spíš během jízdy dolů to podvědomě „slyším“/vnímám jako drhnoucí zvuk společně s hukotem větru kolem mé helmy. Ani nevím, jestli bych byla třeba lepší lyžařkou, kdybych normálně slyšela, těžko říct. Ale u neslyšících závodů máme pravidlo, že závody musíme jezdit bez sluchadel, takže pak neslyším absolutně nic, jen cítím vibrace od sněhu a lyží. Sice pak mám trochu horší prostorovou orientaci a musím víc používat svoji intuici. Během závodní jízdy mi to nepřijde, jako nějaké velké omezení nebo bariéra, protože člověk je stejně soustředěný jenom na svoji jízdu a vůbec nevnímá okolí. Ale když jsem mezi lidmi nebo v běžném provozu a vybije se mi baterka v jednom sluchadle, tak jsem hodně nejistá a necítím se dobře. A když se mi náhodou vybíjí obě dvě baterky, nebo mám vyndaná obě sluchadla z uší, tak už jsem nepoužitelná, přestávám rozumět odezírání. Ono se to nezdá, ale se sluchadly člověk dokáže odezírat ze rtů mnohem lépe, než bez sluchadel.
„Lyžování na vysoké úrovni je fyzicky velmi náročné a je potřeba na to být dobře připravený a silný, aby tělo vydrželo celou sezónu.”
Je jasné, že přes zimu trénujete a závodíte, ale co teď v létě? Co plánujete?
V létě pracuji hlavně na kondičce, skoro každý den jsem v posilovně nebo dělám jiné typy tréninku. Lyžování na vysoké úrovni je fyzicky velmi náročné a je potřeba na to být dobře připravený a silný, aby tělo vydrželo celou sezónu. Lyžař musí být navíc i rychlý, dynamický, obratný a mít vytrvalost. Tréninky většinou dělám sama s pomocí plánu od kondičního trenéra. Občas je prolínám s různými soustředěními na ledovcích nebo kondičními soustředěními, než začne sezóna.
Momentálně se snažím poctivě a svědomitě skloubit tréninky s prací v laboratoři na diplomové práci. Ráda bych také jela na týden někam k moři, trochu se prohřát a odpočinout před dlouhou podzimní přípravou.
Dovedete si představit se sportem jednou živit?
V současné době nějaký příjem ze sportu mám, ale zase to skoro všechno jde zpět do lyžování. Každopádně ty peníze u lyžařů, kromě světových hvězd, nejsou takové jako u fotbalistů apod.
Jaké máte nejvyšší dosažené úspěchy?
Nedokážu stručně vypíchnout ty největší úspěchy, protože jich je docela dost. Každý úspěch je svým způsobem jiný, každý má svůj příběh, svoje okolnosti. Pro mě je úspěchem i dobře zajetý závod v těžké (slyšící) konkurenci, ze kterého pak mám radost. Nejvíce si cením pěti zlatých medailí z Deaflympiády 2015, zlaté medaile z týmového závodu na Zimní Světové Univerziádě 2017, dvou bramborových míst na téže Univerziádě, protože tam byla hodně silná konkurence, titulu Mistryně ČR ve slalomu 2019 (mezi zdravými) a nominací na FIS Mistrovství světa v St. Moritz 2017. Nominace na olympiádu v Koreji 2018 mi těsně unikla, to mě docela zamrzelo.
Je nějaký cíl, který jste si stanovila a jdete si za ním?
Teď je mým hlavním cílem se pokusit obhájit svých 5 zlatých medailí na Deaflympiádě v prosinci 2019 v Itálii. Ale obhájit medaile je vždycky o hodně těžší, než je poprvé vyhrát. Doufám, že mi bude držet zdraví a celá příprava proběhne dobře.
Kdo je vzorem a co je hnacím motorem?
Vždy byl mým vzorem Bode Miller, protože byl takový svérázný a jeho lyžařská technika se vymykala všem správným vzorům. A navíc o sobě napsal úžasnou knížku. Vždy, když jsem sledovala jeho závodní jízdy, byla jsem nejistá, jestli dojede nebo ne, protože lyžoval tak rozházeně. Teď je mým největším technickým vzorem Mikaela Shiffrin, je neskutečné, jak si drží tu svou konzistenci a přístup k závodům a její lyžařská technika je precizní. Mým hnacím motorem je, že mě lyžování hodně baví, mám chuť na sobě pracovat a zkoušet se neustále zlepšovat. Vždyť má člověk velkou radost z dobře zajetého závodu. Ono se ne vždy daří a právě ty neúspěchy pak ze mě dělají silnějšího člověka. A navíc se díky lyžování můžeme dostat na různá místa po světě, kam bychom se normálně nepodívali.
