Ríšo, jsi vozíčkář. Na vozíku jsi již od narození?
Naprosto jednoduše. Narodil jsem se s dětskou mozkovou obrnou. Již od mala mě motivovali lidé v mém okolí k pohybu, ale hendikep mi to nedovolil. Zhruba do deseti let jsem byl na kočárku. Postupem času jsem však zjistil, že bych se mohl sám pohybovat na vozíku. Rodiče mi tedy pořídili mechanický vozík. Zpočátku jsem jej využíval pouze venku, doma to nebylo z mnoha různých důvodů možné. Uvnitř jsem se tedy pohyboval, jak to jen šlo, lezl jsem po zemi či využíval dětské tříbodové berle, které mi umožnily pohyb do mých 14 let, než přišel první úraz, který mi poté znemožnil nadále berle používat.
„S hendikepem se prostě musí člověk naučit žít.“
Máš vrozený hendikep. Jak ses s tím vyrovnal, respektive tvé okolí?
Narovinu musím říci, že s tím se vyrovnat nedá. S hendikepem se prostě musí člověk naučit žít. Dle mého názoru, mnohdy má člověk s hendikepem kvalitnější život než člověk zdravý. Ptáte se proč? Vysvětlím. Díky zdravotnímu stavu, ať je člověk o berlích nebo na vozíku, si dokážu daleko více vážit svého života. Sám si dokážu obléknout ponožky, nazout boty či dát polštář pod sebe jak potřebuju, jsem svobodný. Zdravý jedinec si zaváže tkaničky několikrát denně v pohodě, pro mě i jednou to zvládnout, je krok dopředu.
A rodiče?
Můj otec to nezvládl, odešel od nás. Dříve jsem mu to měl za zlé, ale dnes to vlastně i chápu a nezlobím se na něho. Sám nevím, jak bych v takové situaci a navíc v té době reagoval. Bylo mu 28 let, když jsem se narodil. Dozvěděl se, že bude mít syna s hendikepem, o kterém se navíc v té době téměř nic nevědělo. Nedivím se mu! Nějakou dobu se snažil, ale nezvládl to.
Můj bratr můj hendikep vůbec neřešil. Už tehdy mi do inkubátoru přinesl jahody, co vím z vyprávění. Matku mám skvělou, co k tomu více dodat, prostě máma.
„Je léto, vše si nechám pořádně projít hlavou a rozhodnu se, co dál.“
V současné době studuješ nebo pracuješ?
Studuji. V současnosti se snažím dokončit bakalářské studium na Metropolitní univerzitě v Praze. Vzhledem k jistým možnostem, ať už pracovním či jiným, si nejsem jistý, zda se mi podaří studium dokončit. Je léto, vše si nechám pořádně projít hlavou a rozhodnu se, co dál. Věřím však, že studium dokončím, navíc mě obor mediální studia vždy zajímal.
„Díky hokejovým utkáním NHL jsem se poměrně rychle naučil angličtinu.“
Proč sis vybral zrovna tento obor?
Jednak jsem doslova ukecaný, navíc jsem se vždy chtěl stát sportovním komentátorem. Již od mala jsem se o sport zajímal. Navíc jsem se díky hokejovým utkáním NHL poměrně rychle naučil angličtinu. Spoustu sportů jsem chtěl vyzkoušet, ale jak člověk dospíval, postupně zjistil, že spoustu činnosti mi můj zdravotní stav bohužel nedovolí. Když jsme pak na počítači hráli hokej, vypnul jsem si záměrně zvuk a každé utkání jsem si komentoval sám.
Prozradil jsi, čemu by ses chtěl v životě věnovat, nicméně bydlíš sám v bytě. Jak to máš s fungováním, potřebuješ nějakou dopomoc?
Je to tak, bydlím sám. Na druhou stranu bydlím v domě, kde funguje 24 hodin denně asistence. Pokud opravdu něco potřebuju, zavolám asistenta, který mi přijde pomoci v dané činnosti. Hlavním důvodem mého osamostatnění byl zdravotní stav mé matky. Naštěstí je na tom v současnosti dobře. Sám o sebe se dokážu postarat a obsloužit se. Nicméně, některé úkony mi trvají opravdu dlouho, kombinací různých pohybů však docílím zdárného cíle. Hodně mi pomáhá plavání, kterým své tělo udržuji ve funkci.
„V České republice vznikl florbal na elektrických vozících, jinak též EWH, v roce 2008.“
Zmiňoval jsi několikrát sport. Věnuješ se florbalu na elektrických vozících. Jak ses k tomuto sportu dostal?
K florbalu jsem se dostal díky mému dlouholetému kamarádovi Lukášovi Kroupovi. Plaveme spolu, to on mě přivedl k florbalu. V České republice vznikl florbal na elektrických vozících, jinak též EWH, v roce 2008 a já měl právě díky Lukášovi možnost být u toho. Věděl o mé zálibě v hokeji, že jsem nadšenec, proto mi tento sport nabídl. Vždyť florbal na elektrických vozících je v překladu Powerchair Hockey. Jeho nabídku jsem nemohl odmítnout, protože mě vždy zajímal týmový sport, a navíc slovo hokej v názvu. Dalším důležitým faktorem pro mě byl právě Lukáš. Vize dalšího společného sportu, co víc si přát.
„Další motivace něco dokázat byla na světě.“
Byla již zmínka o tvém kamarádovi a vašich společných koníčcích. Věnuješ se tedy i plavání?
Letos tomu je 18 let, co závodně plavu. K plavání přispěla opět motivace jiného člověka. Tehdy na rodinné dovolené na Lipně jsem poznal kluka, který chodil o berlích a zároveň plaval. No vida, ono to funguje? Doslova mě to fascinovalo. Do té doby jsem znal vodu pouze s pomocí nafukovacích rukávků. Navíc jsem byl ve věku, kdy mi nebylo zrovna příjemné chodit na plavání s rukávky v doprovodu mé matky. Další motivace něco dokázat byla na světě.
„Sport je nedílnou součástí mého života.“
Co pro tebe sport znamená, je to jenom aktivita?
Určitě ne. V globálu pro mě sport znamená spíše životní filozofii, jinak řečeno nastavení mysli do fáze života. Navíc sport je součástí mého života, jak jsem již zmiňoval. Je to i možnost se stýkat s lidmi.
Často si pročítám životopisy různých sportovců a sleduji jejich výkony. Dokážou neuvěřitelné věci, tak proč bych nemohl něco dokázat i já sám. Je to určitě také veliká motivace posouvat se dál a dál.
„EWH je jeden z mála kolektivních sportů, který jsem díky svému hendikepu schopný hrát.“
Powerchair Hockey, neboli EWH, jeden z tvých koníčků. V čem je pro tebe tento sport výjimečný?
EWH je jeden z mála kolektivních sportů, který jsem díky svému hendikepu schopný hrát. Na druhou stranu mě moc mrzí, že se nejedná o kontaktní sport. U nás v České republice je trochu jiná podoba, než je tomu v zahraničí. V Německu nebo Švýcarsku je tento sport velice kontaktní, ale je to samozřejmě o pravidlech. Pro mě je to zajímavá kombinace basketbalu, házené i hokeje, ale to je můj subjektivní pohled.
„Díky lidem, kteří organizačně přispívají k činnosti, se úroveň EWH u nás neskutečně zvýšila.“
Říkal jsi, že se konkrétně florbal v zahraničí liší od toho v České republice. Jak to máš ty s vozíkem na florbal, hraješ na civilním, který používáš běžně v rámci fungování?
Už tomu tak úplně není. Úroveň české Powerchair Hockey šla hodně nahoru. V současnosti je tomu tak, že nemusíme hrát na svých civilních vozících, oproti tomu, jak to bylo v minulosti. Navíc vozík je zásadní součástí hry, která ji dost ovlivňuje. Pokud máte proti sobě soupeře, jehož vozík je několikanásobně výkonem a obratností lepší, nemáte moc šancí. Naštěstí je ta doba již pryč. Díky lidem, kteří organizačně přispívají k činnosti, se úroveň EWH u nás neskutečně zvýšila.
Z vlastní zkušenosti vím, že jsi velmi dobrý, co se týká komentování sportovních utkání. Dovedeš si představit, že bys byl jednou komentátorem?
Bavilo by mě to. Potřeboval bych však hodně zapracovat na logopedii. Mám spoustu drobných vad řeči, občas i v rychlých situacích drmolím a není mi úplně rozumět. I když pomineme potřebu logopedie, nastává zásadní problém. Většina komentátorských pozic, ať už v hokeji či fotbale, není bezbariérová. Jen pro představu, na stadionu Sparty je komentátorské místo ve čtvrtém patře, bez možnosti výtahu. Ale existuje samozřejmě i možnost komentovat ze studia, kde ale není takový přehled o hře.
„Do budoucna bych si rád zkusil seskok padákem.“
Jak jsme již několikrát zmínili, zajímáš se o sport. Nemrzí tě někdy, že nemáš takové možnosti jako zdravý jedinec?
V tomto nemohu souhlasit, domnívám se, že to tak není. Je to jenom o tom, si tu možnost udělat nebo mít ve svém okolí stejné šílence, kteří vám v realizaci vašich snů pomohou. Již od základní školy jsem měl velké štěstí na kolektiv. Pokud se chystal nějaký turnaj v kolektivním sportu, ať už ve florbale či v hokeji, vždy byl jasný brankář u jednoho týmu. Býval jsem brankářem, lyžoval jsem, hraju florbal, plavu, dá se to zvládnout. Do budoucna bych si rád zkusil seskok padákem.
Je něco, co by sis opravdu od srdce přál?
Zahrát si Powerchair Hockey s Jaromírem Jágrem, to je jeden z mých největších snů již od mala. Stále trvá. Navíc by bylo fajn, kdyby u toho mohl být ještě můj kamarád Vašek Uher.
„Buď chceš něco dělat a překonáš počáteční strach z neznámého nebo se tím strachem necháš pohltit.“
Jak bys motivoval mladé lidi na vozíku ke sportu, kterému se věnuješ?
Buď chceš něco dělat a překonáš počáteční strach z neznámého nebo se tím strachem necháš pohltit a budeš sedět v koutě doma. Nelitovat se, že jsem na vozíku. Jak už jsem říkal, s tím se nedá vypořádat, s tím se člověk musí naučit žít. Výborným začátkem je plavání, které vám ukáže, že dokážete všechno. Na suchu potřebuji kompenzační pomůcku, berle či vozík, ale ve vodě nepotřebuju nic, prostě s sebou jenom mrskám svou silou. Je jedno za jak dlouho uplavu danou trať, je důležité ji uplavat a dostat se do cíle. Nezáleží na čase, je to o vůli a trpělivosti.
