Po prázdninách to však teprve všechno začalo. Rozeslání životopisů a čekání, zda se mi alespoň někdo ozve. Dlouhou dobu nic, ale pak to najednou přišlo. Spousta odpovědí, na které jsem ani nestíhal odpovídat. Naráz jsem si domluvil spoustu termínů pohovorů. Měl jsem v tom takový zmatek, proto jsem si udělal i seznam, kde a kdy mám být.
První termín, příprava na pohovor (hlavně psychická, můj první pohovor). Cesta tam a nervozita, přál jsem si jen, abych to už měl za sebou. Nicméně pohovor jsem zvládl. Na závěr jsem se dozvěděl onu větu, z které mi později naskakovala vyrážka, i když ještě nebyla ukončena: „Tak vám děkujeme, my se v brzké době ozveme.” A tak začal kolotoč nesčetného množství pohovorů s nulovým výsledkem. Po měsíci jsem si udělal kalkulaci, kolik peněz a času mě to stálo. V tu chvíli pro mě tedy byly peníze důležitější. Nechci, aby to vypadalo, že mě zajímaly jen peníze, ale neměl jsem jich tolik a zároveň jsem se chtěl co nejdříve začít osamostatňovat.
Z jedné strany neúspěch a z druhé strany začínající problémy ve vztazích s rodiči. Vlastně to vypadalo, že vůbec nic nedělám. Dopoledne jsem byl na cestách a odpoledne, když rodiče přišli z práce, tak jsem seděl doma.
Trvalo to opravdu dlouho. Mezitím jsem se evidoval na Úřadu práce ČR, peněz, abych si mohl platit zdravotní pojištění, jsem opravdu tolik neměl. Často se stávalo, že se dotyčný zaměstnavatel či odpovědná osoba neozvali vůbec, to mi vadilo nejvíc. A tak jsem pokračoval v bludném kruhu a čekal, stále čekal.
Co se týká průběhu hledání práce, jsem si jistý, dokonce to i vím, že takto to má nebo měla spousta mých kamarádů. Někteří hledají práci doposud. Inzeráty, které si přečtete a odpovíte na ně. Nejvíce jsem byl vždy překvapen, když jsem se na pohovoru dozvěděl naprosto odlišné podmínky a informace, než byly uvedeny v inzerátu. Považujete to za klamání uchazeče? Dalo by se to tak vůbec nazvat? Asi to nikdo neřešil, ale když potom hledáte práci zhruba půl roku, výsledek žádný, člověka to přestane bavit.
Ve škole jsme se učili, že čím déle člověk nemá zaměstnání, tím více se dokáže přizpůsobit minimu a rychle zleniví. Nikdy jsem tomu nevěřil, ale je to tak. Čím déle jsem byl bez práce, tím více jsem si zvykal na každodenní pohodlí, snížil jsem své náklady a uzpůsobil tomu styl života. Velkou výhodou v té době bylo, že jsem bydlel u rodičů a na domácnost tedy jen přispíval. Jsem si jistý, že pokud bych měl svou domácnost, nebylo by to dlouho udržitelné.
Nicméně, nakonec se mi po půl roce podařilo práci sehnat. Nebyla to práce vysněná, ale měl jsem příjem a to pro mě bylo v tu chvíli důležité. Byl jsem v klidu a hlavně se urovnaly vztahy s rodiči. V práci jsem si našel nové kamarády a bylo to fajn. Změnil jsem svůj denní harmonogram, vypadl ze stereotypu. Prostě přišla změna, na kterou jsem dlouho čekal. Byla to má první zkušenost, pracuji, nejsem v evidenci, můžu si dovolit i sem tam něco koupit.
Uvědomil jsem si však, že i přestože jako OZP máte adekvátní vzdělání, chuť pracovat a volná místa na chráněném i volném trhu se nabízejí, nikdo vám nezaručí, že o vás budou mít firmy zájem.
V dnešní době už maturita neznamená nic, ať jste zdraví nebo hendikepovaní, ale když má člověk snahu, cílevědomost, motivaci a je šikovný, práci najde. Důležitá je také trpělivost, vydržet, čekat a neztrácet naději, že budu pracovat. Já jsem nakonec zakotvil v Ergotepu. Dál na sobě budu pracovat, nechci zakrnět.
