Máme však sousedům co závidět? Nemyslím si. Slovenský zákon je v mnohém podobný tomu, který se připravuje u nás. Zavádí stejně složité správní řízení, regulaci a sankce. Na druhou stranu je v několika, nejméně dvou, směrech pozitivnější. Na rozdíl od zákona připravovaného u nás pojímá problematiku sociálního podnikání šířeji. Řeší celou sociální ekonomiku včetně podnikání se sociálními prvky nebo sociální podniky v oblasti bydlení. Náš zákon jde zatím opačnou cestou. Věcný záměr mluvil o „sociálním podnikání“, ale poslední návrhy paragrafovaného znění vymezují působnost zákona pouze jako „zákon o sociálním podniku“.
Za největší pozitivní rozdíl slovenského zákona oproti návrhům připravovaným u nás považuji absenci jednoho ustanovení. V našich návrzích se stále opakuje ustanovení, které vylučuje z integračního sociálního podnikání firmy podnikající na chráněném trhu práce OZP. V posledním návrhu je přímo uvedeno „Status integračního sociálního podniku se nepřizná osobě, která byla uznána zaměstnavatelem na chráněném trhu práce podle zákona o zaměstnanosti.“ Takto daleko a demagogicky Slováci nejdou. Skupině sociálních podniků, která se zabývá nejpočetnější cílovou skupinou lidí ohrožených na trhu práce, neodpírají místo v rodině sociálních podniků.
Přes dva výše uvedené pozitivní rozdíly slovenské a u nás připravované právní úpravy sociálního podnikání bych ani se slovenským zákonem nechtěl sociálně podnikat. Využijme jednou toho, že jsme pozadu. Zkusme si přečíst slovenský, ale třeba i německý nebo americký zákon o sociálním podnikání a zamysleme se nad tím, zda takovou právní normu skutečně potřebujeme a pokud ano, tak v jaké podobě. Určitě přijdeme na to, že definice sociálního podnikání a její vymezení včetně způsobu podpory této oblasti může být potřebná. Udělejme to však pořádně a bez zbytečné byrokracie a zátěže pro ty, kteří podnikají sociálně, tedy podnikají na vyšší úrovni.
