Pavle, mohl by ses čtenářům na úvod představit?
Jmenuji se Pavel Doležal. Je mi 26 let. Od 19 let jsem na invalidním vozíku, důvodem byl zánět míchy. Život se mi změnil ze dne na den, ale nelituji ničeho. Vždy jsem se věnoval sportu, ani v tomto ohledu se nic nezměnilo. Od té doby se věnuji parahokeji a poslední dva roky působím v také české reprezentaci.
„Po svých jsem už nebyl schopen odejít, ani se zvednout.“
Na vozíku jsi od 19 let. Co se stalo?
Jednoho večera mě bolela záda. I přesto jsem šel spát, s tím prostě člověk do nemocnice hned nejede, když ho bolí záda. Věřil jsem, že to bude ráno lepší. Nebylo, když jsem ráno vstal, bolest nepřestávala. Zrovna jsem se chystal na brigádu. Bolest se stupňovala, přestal jsem cítit prsty u nohou. Došel jsem ještě k posteli, posadil jsem se. Po svých jsem už nebyl schopen odejít, ani se zvednout.
Co bylo příčinou?
Příčinu vlastně lékaři nezjistili. Údajně se jednalo a jakýsi zánět míchy. Nikdo mi ale nebyl schopen říci, zda bylo příčinou kousnutí klíštěte či něco jiného.
Od té doby jsi na vozíku. Co následovalo po tvém ochrnutí?
Přesně tak. Následovaly pobyty v nemocnicích, nějaká rehabilitace, pobyt v lázních Košumberk, období mé rekonvalescence trvalo zhruba rok a půl. Poté jsem absolvoval ještě další rehabilitace, na které jsem však už dojížděl, probíhaly ambulantně. Do původního stavu jsem se nedostal. Dokážu se přesunout, obejdu auto, když potřebuji, ale jinak ne.
„Snažil jsem se motivovat sám sebe.“
Život se ti změnil ze dne na den. Jak jsi zvládl takto zásadní změnu? Jak jsi to bral?
Fyzicky to byla určitě velká změna. Jsi zvyklý jít si zaběhat, zahrát si fotbal a najednou je tomu všemu konec. Musím však říct, že po stránce psychické mě to nijak nezlomilo. Bral jsem to tak, jak to je, prostě se stalo. Snažil jsem se motivovat sám sebe: „Dělej teď, jak nejvíc umíš. Snaž se, co nejvíc to rozchodit.“ Hodně mi pomohl právě hokej.
Před tím jsi také sportoval?
Ano, hrál jsem fotbal tady za místní klub.
Motivace a chuť sportovat nevyprchala. Věděl jsi, že budeš sportovat i nadále?
Motivace mi opravdu nechyběla. Chtěl jsem.
Tehdy ti bylo 19 let. Byla trochu jiná doba. Věděl jsi už tehdy o možnosti sportů, kterým by ses mohl věnovat i na vozíku?
Věděl jsem, že nějaké sporty pro lidi na vozíku existují. Už i o parahokeji jsem věděl, že existuje. Znal jsem handbike, ale jen ten název, nic víc konkrétně. Většinu informací, které se mě do té doby vůbec netýkaly, jsem si začal zjišťovat potom, postupně.
„V podstatě řečeno, vozík jsou moje nohy.“
Co pro vozíčkáře jako jsi ty, znamená invalidní vozík?
Vozík je pro mě možnost se pohybovat. Ráno vstaneš, sedneš si na vozík, uděláš všechny činnosti doma, jako třeba hygiena, obléknout se. Ani ti to po určité době nepřijde nijak zvláštní. V podstatě řečeno, vozík jsou moje nohy.
