Byl bych velmi nerad, kdyby se z mého úvodu udělal oslí můstek k dedukci, že nepřeji zaměstnancům sociálních podniků, tedy lidem nějakým způsobem na volném trhu práce ohroženým (především jsou to osoby se zdravotním postižením), vyšší mzdy. Chtěl bych jen upozornit na problém, který tu vznikl při posledním zvýšení minimální mzdy, a který ohrožuje řadu sociálních podniků.
V čem se právě poslední zvýšení minimální mzdy tak výrazně liší od těch několika předchozích?
Jde o to, že dosud vždy při zvýšení minimální mzdy byl alikvótně zvýšen i příspěvek na chráněná pracovní místa, tedy vlastní dotace na zaměstnávání osob z ohrožených cílových skupin. Rozhodnutí politiků, že nyní nedojde ke zvýšení dotace, skokově zatížilo téměř všechny sociální podniky a řadě z nich, především těm, které zaměstnávají osoby se zdravotním postižením, způsobilo závažné ekonomické problémy.
Hlavním společenským dopadem sociálních podniků je nabídnout možnost pracovního uplatnění těm lidem, pro které je z různých důvodů obtížné uplatnit se na volném trhu práce. Sociální podniky těmto ohroženým skupinám zaměstnanců nabízí možnost vrátit se alespoň částečně do pracovního procesu, smyslem dotace pak je kompenzovat zaměstnavateli nižší efektivitu, kterou mu celkem logicky rozhodnutí zaměstnat osobu se zdravotním postižením přináší. Bez této dotace je pro sociální podnik téměř nemožné dosáhnout konkurenceschopnosti a ekonomické udržitelnosti.
Na druhou stranu pro státní kasu je mnohem efektivnější a v několika rovinách rentabilnější vynaložit prostředky na pracovní aktivizaci osoby se zdravotním postižením, než stejnou částku vyplatit formou sociální podpory v případě její dlouhodobé nezaměstnanosti (viz můj blog z 10. 5. 2019, Sociální podnikání – velká výzva a šance pro církev, odstavec „Ekonomický dopad“).
Pakliže se nám začnou v sociálních podnicích nůžky mezi celkovými mzdovými náklady a dotacemi na každého zaměstnance z cílové skupiny nebezpečně rozevírat, hrozí riziko negativního dopadu na tu nejohroženější cílovou skupinu – osoby s těžkým postižením. V rámci této cílové skupiny zaměstnanců je celkem logicky nemožné klást na zaměstnance velké nároky, co se jejich výkonu týče a je třeba k nim přistupovat velmi individuálně. S ohledem na logicky očekávatelnou vyšší nemocnost a ze zdravotního stavu plynoucí časté pracovní výpadky musí mít zaměstnavatel ve svých provozech i relativní přezaměstnanost, aby v dobách vyšší nemocnosti, která může u těchto ohrožených cílových skupin činit nárazově i přes 50 %, zvládal zajistit alespoň elementární chod svých provozů.
Dochází-li v této křehce nastavené rovnováze ke snížení podílu dotace na celkových mzdových nákladech, doléhá to samozřejmě na sociální podniky velmi nepříznivě a bude-li tento trend pokračovat, může dojít k rušení sociálních podniků z důvodů jejich ekonomické neudržitelnosti.
