Usilujete o provázání speciálního školství se sociálními podniky. V jaké fázi se tato idea nachází?
Je to na začátku. Vím, že nedávno proběhlo jednání společnosti Ergotep se zástupci speciálních škol. Je to velmi dobrá myšlenka, protože vnímání sociálního podnikání často sklouzává k tomu, že je jen pro osoby se zdravotním postižením. Existuje několik dětí, spíš mladých lidí, kteří opouštějí základní školu s tím, že jí nedokončí. Nemají návaznost, nebo ukončí speciální školu a nemají další uplatnění. Je dobré navázat spolupráci se školami také z toho důvodu, aby učitelé i rodiče věděli, že přestože mladý člověk nebude mít středoškolské vzdělání a má hendikep, tak se v životě může uplatnit třeba na chráněném trhu práce. Mnohdy je to tak, že mladý člověk chodí řadu let do speciální školy, a když školu opustí, končívá buď na Úřadu práce, nebo v nějaké sociální službě. Přitom škola ho něco naučila a mohl by své dovednosti dále rozvíjet. Ale povědomí o sociálních podnicích je nízké, protože jich je pořád málo. Myslím, že řada rodičů si nedovede představit, že se jejich zdravotně postižené dítě bez vyučení může někde uplatnit. Někdy pak nemají naději a neví, kde ji hledat. Když se tohle všechno podchytí už ve škole, je to dobrá příprava na přechod do běžného života.
Je to vlastně modifikace moderního modelu součinnosti středních škol či učilišť s podniky, kde si firmy vychovávají a vytipují své budoucí zaměstnance už mezi žáky?
Asi by se to k tomu dalo přirovnat. Model, o kterém se bavíme, má také velký přínos pro žáky, studenty a jejich rodiče. Mohou vidět perspektivu uplatnění už ve chvíli, kdy jsou děti ještě ve škole.
Jak se vám daří spolupráce s Národní radou pro OZP?
S Národní radou osob se zdravotním postižením máme velmi dobře nastavenou dlouhodobou spolupráci. Je to převážně v oblasti sociálních služeb, což tedy nemá vždy přímou vazbu na sociální podnikání. Jedná se především o rozvoj sociálních služeb a podporu činností jednotlivých spolků pod Národní radou pro OZP. Také společně každý rok realizujeme oceňování pracovníků, organizací, dobrovolníků a filantropů působících v sociálních službách. Jde o projev úcty vůči těmto lidem, že si vážíme jejich práce, která není jednoduchá. Jinak spolupráci v oblasti rozvoje sociálního podnikání jsme navázali s Krajskou hospodářskou komorou a Koalicí nevládek Pardubicka, což je zastřešující organizace pro neziskovky. Část neziskovek působí v sociálních službách i v oblasti sociálního podnikání a má snahu o jeho rozvoj, tak je důležité, aby tam byla provazba. Zároveň každý sociální podnik potřebuje mít dovednosti, které jsou pro podnikání nezbytné, a ty můžeme zprostředkovat i prostřednictvím zástupců Krajské hospodářské komory.
„Každý bez rozdílu máme v sobě nějaký potenciál pro určité dovednosti, jen četnost se liší. A pokud se vytvoří vhodné podmínky, aby se potenciál rozvinul, jde to potom rychleji.”
Nedávno jste Deníku řekl, že chcete mentálně hendikepované přesouvat do chráněných bydlení. Plánujete jim i hledat práci ve firmách?
Určitě. Máme velmi dobrou zkušenost v našich krajských zařízeních pro osoby se zdravotním postižením například v Domově pod hradem Žampach, ale i jinde. Řada uživatelů sociálních služeb už přešla z ústavních zařízení do chráněného bydlení v bytech i domovech. Zároveň se někteří v dovednostech posouvají dál tak, že nacházejí i pracovní uplatnění. Ať už v sociálních podnicích, tak i ve firmách na chráněných pracovních místech, nebo na pomocné práce se zkráceným pracovním úvazkem. Daří se to a je krásně vidět, že ústavní forma péče v tomto ohledu nemá takový vliv na rozvoj těchto lidí tak jako služba komunitní.
Měl by být cíl krajů i podniků zaměstnávat duševně postižené jedince? Je to pro tyto lidi správná cesta, kterou jít?
V Pardubickém kraji máme sociální podnik, který se zaměřuje právě na zaměstnávání osob s duševním onemocněním. Jedná se o cukrárnu Ludmilka v Hlinsku a velmi dobře to tam funguje. Ale duševně nemocní lidé jsou zaměstnáváni i jinde. Je potřeba k tomu přistupovat velice individuálně, protože každý hendikep má svá specifika a k tomu je potom potřeba práci přizpůsobit, nebo hledat takovou, kterou je člověk schopný vykonávat. Je ovšem patrné, že tito lidé jsou rádi za pracovní činnost a jejich život to velmi zkvalitní. Lidé potom úplně rozkvetou a z té proměny nepřestávám být překvapený. Měli jsme případ, kdy paní byla několik desítek let v ústavní péči pro osoby s mentálním postižením. Tím, jak zařízení transformujeme, měla paní příležitost přejít do chráněného bydlení, získat práci a když ji dnes potkáte, je to jiný člověk, šťastný člověk. Překvapilo mě, za jak krátkou dobu přešla tato žena do aktivního života. To mě utvrzuje v tom, že přestože lidé žijí dlouhodobě v ústavní péči, tak mají velkou touhu se v životě uplatnit a žít jej v rámci svých možností.
Jak si vysvětlujete, že došlo k takto rychlé adaptaci?
Myslím si, že je to v každém člověku, který si je vědom svého života, a to i přestože má třeba nějaký mentální hendikep. Každý bez rozdílu máme v sobě nějaký potenciál pro určité dovednosti, jen četnost se liší. A pokud se vytvoří vhodné podmínky, aby se potenciál rozvinul, jde to potom rychleji.
Pojďme dál. Kraj je zřizovatelem Sociální služby-sociální rehabilitace přímo v podniku Ergotep, o kterém jste už mluvil. Je cílem kraje zřizovat je také v dalších firmách? Jak vůbec tento rok trvající spolupráce funguje?
Podle mě je to správný krok. Tady je sociální podnik v návaznosti na Sociální službu-sociální rehabilitaci, jejímž cílem je něco lidi naučit, posunout je, využít potenciál, který mají a třeba je zařadit na trh práce. Ale ne každý sociální podnik chce mít na sebe navázané sociální služby, takže je potřeba k tomu přistupovat individuálně. Alespoň v našem kraji je to něco nového, nechci říct přímo pilotní projekt. Je to něco, co zkoušíme, ale z logiky věci si myslím, že když je ta služba navázaná na konkrétní pracovní činnost, tak osoba využívající službu sociální rehabilitace už v jejím průběhu ví, kde se může uplatnit. Myslím, že je to důležité i pro kratší využívání služby s tím, že uživatel služby získá představu o uplatnění, může si danou činnost v průběhu času zkoušet, a to mi přijde ideální.
Po jak dlouhém čase si chcete sednout a vyhodnotit si výsledky?
Letos to bude druhý rok, co služba funguje. Myslím, že zhruba po dvou letech je ta ideální doba na první vyhodnocení nasbíraných zkušeností.
„Legislativní ukotvení sociálního podnikání chybí, a přesto ho v Pardubickém kraji rozvíjíme. V našem případě je to dáno především tím, že máme kolem sebe schopný tým lidí, vidíte jasnou prospěšnost, a proto hledáte další možnosti podpory.”
Budu nyní citovat z programového prohlášení kraje: Pro osoby se zdravotním postižením budeme vytvářet podmínky pro jejich plnohodnotný život, především v oblasti bydlení, vzdělávání, získávání kompetencí, pracovního uplatnění a náplně volného času. Při realizaci tohoto cíle budeme pokračovat v transformaci pobytových sociálních služeb. Jak jste s tímto slibem daleko?
Celkem se nám daří jej naplňovat, protože máme de facto všechna zařízení poskytující pobytovou službu pro osoby se zdravotním postižením v transformaci. Takových zařízení je sedm a všechna mají zpracovaný transformační plán a postupně ho realizují. Například se nám podařilo před pár lety přestěhovat 144 lidí z Domova sociálních služeb Slatiňany do bytů v Chrudimi a domků v regionu Slatiňany, Chrudim a Pardubice. Tímto trendem postupujeme ve všech dalších organizacích. Nyní máme podané žádosti o dotace z IROP na výstavbu rodinných domků a dvojdomků v lokalitách Letohrad, Polička, Bystré a Svitavy. Když se nám podaří tuto evropskou dotaci získat, tak Svitavy budeme mít zcela ztransformované. Zde jsme již stávající budovu převedli na město Svitavy a bude zde rozšířena kapacita Domova pro seniory. Máme také Domov na hradě Rychmburk pro osoby s duševním onemocněním, kde máme také podanou žádost o dotaci a čekáme na rozhodnutí. Chceme totiž rekonstruovat domy ve Skutči, kde vznikne chráněné bydlení. Do konce března podáme další žádost o dotaci pro Rychmburk na výstavbu dvou domků v Předhradí. Pokud se to povede, budeme moci hrad opustit, což bude velký úspěch. Pořád říkám, že všichni už hrady dávno opustili a šli bydlet jinam a my tu stále máme lidi zdravotně postižené. Když to shrnu, daří se nám poskytovat sociální služby mimo ústavy, tedy komunitně.
Říkal jste, že sociální podnikání je živé a je pro vás tématem. Je to proto, že se o něm a novém zákonu teď tolik mluví, nebo proto, že si to nynější doba vyžaduje?
Náš zájem o rozvoj sociálního podnikání tu je proto, že v něm vidíme velký potenciál jak pro zaměstnávání osob znevýhodněných na trhu práce, tak pro odpovědné podnikání a zároveň v něm vidíme velký celospolečenský přínos. Má význam pro danou komunitu v místě či regionu působení podniku. To je motor, co náš žene, abychom se jím zabývali a hledali formy podpory, přestože legislativu zatím nemáme. Kdybychom na ni čekali, tak bychom těch šest let mohli jen sedět a o tématu se bavit. To mi přijde strašně málo a nikoho by to nezajímalo, protože bychom toto téma za tu dobu několikrát otočili a jen recyklovali. Proto jdeme vlastní cestou, dva roky příprav, průběžné vzdělávání, získávání zkušeností a inspirací. Zkušenosti jsme hledali například i v prosečském Ergotepu, ale i v zahraničí ve francouzském regionu Centre-Val de Loire, kde proběhla stáž. Všechny naše kroky směřovaly k vytvoření krajského dotačního programu na rozvoj sociálního podnikání. Za poslední tři roky jsme tak podpořili 40 projektů částkou 4,5 milionu korun. Přestože legislativu nemáme, sociální podnikání v kraji podporujeme. Zní to možná paradoxně.
Co tím přesně myslíte?
Tak jak jsem zmínil, legislativní ukotvení sociálního podnikání chybí, a přesto ho v Pardubickém kraji rozvíjíme. V našem případě je to dáno především tím, že máme kolem sebe schopný tým lidí, vidíte jasnou prospěšnost, a proto hledáte další možnosti podpory. Kdybychom však měli zákon o sociálním podnikání, měli bychom jasnou definici této formy podnikání, definované formy podpory a kompetence v této oblasti. Stát by tak deklaroval co považuje za sociální podnikání, jakou společenskou hodnotu očekává a jak je ochotný toto podnikání podpořit. Myslím, že by pak situace v této oblasti byla lepší, přehlednější a více by motivovala další kraje k hledání forem podpory. A nemusí jít vždy jen o dotace.
